Pátek 4. 10. 2024 – 26. týden v mezidobí

Job 38,1.12-21; 40,3-5

Hospodin odpověděl Jobovi z (hlubin) bouře a řekl: „Dával jsi někdy rozkazy jitru, ukázal zoře místo, na němž má stát, aby uchopila okraje země a z ní vytřásla zločince? (Ona) mění zemi jak hlínu pod pečetí, jak oděv ji barví. Bere se hříšníkům jejich světlo, láme se rozpřáhlé rámě. Pronikl jsi až k pramenům moře, v jeho hlubinách jsi kráčel? Otevřely se ti brány smrti, uzřel jsi brány temnot? Díval ses na zemské dálavy? Pověz, znáš to všechno? Kde je cesta k příbytku světla, kdepak je místo temnot, abys je přenesl do jejich území nebo jim ukázal cestu tam, kde bydlí? Ty to víš, vždyť tenkrát ses narodil, tvých dnů je veliký počet!“

Job tedy odpověděl Hospodinu a řekl: „Ach, jsem příliš malý, co ti mám odpovědět? Na ústa si kladu ruku. Řekl jsem jedno slovo? Už nebudu pokračovat. Řekl jsem dvě? Nic už nepřipojím.“

Job se ve své snaze dopátrat se odpovědi na své „proč“ obrací na Hospodina. A ten mu odpovídá. Hospodin nenechá Joba bez odpovědi, i když dlouho mlčel a naslouchal tomu, co něm Jobovi přátelé říkají. Boží odpověď není přímá a Job se nedozví odpověď na své „proč“, přesto však odpověď dostane. Ta je tak trochu odpovědí rodiče dítěti, které ještě mnoha věcem nemůže rozumět. Bůh Jobovi ukazuje, že není s to vidět a pochopit všechny souvislosti, složitost Božího stvoření a ani Boží působení v něm. Job nakonec pokorně přiznává, že je omezeným člověkem, který není s to proniknout tajemství Boží vlády. Nejdůležitější je, že Bůh Jobovi odpovídá, že reaguje na jeho výzvu. Bůh není pohoršen Jobovým nářkem ani jeho výčitkami, nýbrž mu vychází v ústrety a vede ho dál než jen k odpovědi na osobní problém.

Lk 10,13-16

Ježíš řekl: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by se obrátili k pokání v žínici a v popelu. Ale Tyru a Sidónu se povede na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.“

Ježíš se dívá na dobově významné lokality své země a vidí, že jejich osud je zpečetěn, že na ně dolehne tíseň, protože v nich kvete nepravost a nikdo s tím nic nedělá. Jeho varovná prorocká slova se v dějinách naplnila i jinde a jejich aktuálnost zůstává i pro dnešní dobu. Žádná lokální církev nemá zajištěno trvání, pokud nebude schopná sebereflexe a změny smýšlení. Nezničí ji nikdo zvenčí, zničí se sama svou sebestředností, nesolidárností, pýchou a nepokorou.

Přesně tomu chce bránit papež František, když opakovaně zve církev na novou cestu, na cestu proměny. Nastartovaná cesta synodality není jednorázovou záležitostí („tak jsme se sešli a podebatovali, sepsali, co se po nás chtělo“), nýbrž novým způsobem existence církve jako skutečně bratrského a sesterského společenství. Jakou formu to nabere a co všechno to přinese, se uvidí, to není dopředu dané. A to právě mnohé hrozně zneklidňuje. Takto se vystavit nechráněně působení Ducha sv. vyžaduje odvahu, a ta mnohde chybí. „Staré je lepší“, ale nové víno se musí dávat do nových měchů.