Čtvrtek 4. 11. 2021 – 31. týden v mezidobí
Řím 14,7-12
Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. Proč tedy svého bratra odsuzuješ? Nebo proč ty svým bratrem pohrdáš? Všichni přece budeme stát před Božím soudem. Vždyť v Písmu se říká: ‚Jako že jsem živ, praví Pán, přede mnou poklekne každé koleno, a každý jazyk bude velebit Boha.‘ A každý z nás tedy bude muset sám za sebe vydat Bohu účty.
Tato pasáž z Listu Římanům reaguje na problém masa obětovaného modlám, který vnesl do obce značný nepokoj. Pavel napomíná obě strany sporu k toleranci a vzájemné úctě. Apeluje na adresáty, aby si uvědomili, že nesmějí brát ohled jen sami na sebe, že jsou povoláni do společenství a prospěch společenství je jejich (společným) úkolem. Nebudou-li k sobě navzájem ohleduplní, nebude brát ani Bůh ohled na ně, neobstojí před Bohem.
Lk 15,1-10
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.' Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
V 15. kapitole svého evangelia uvádí evangelista 3 podobenství o ztraceném a nalezeném – o ztracené ovci, ztraceném penízi a dvou ztracených synech. Nejdůležitějších na všech příbězích je ona radost nad nalezeným. Bůh se raduje nad každým člověkem, který nalezl cestu zpět, tam, kam patří, do domova. Bůh má radost z každého dobrého člověka, i z těch spravedlivých, kteří se nikam nezatoulali a žijí, jak mají, ale když někdo „ztracený“ se najde je radost z jeho nalezení tak velká proto, že se děje něco nečekaného, téměř zázrak, vyváznutí z nebezpečí, ba ze smrti. To zná každý milující rodič – jeho bolest, jeho strach o dítě, které se ztratilo, které se dostalo do nebezpečí, se záchranou promění v nevýslovnou radost. Vše je zapomenuto, hlavně, že dítě je zpět, živé a zdravé. Tak i Bůh prožívá radost nad tím, že má „své dítě“ zpět. A k takové radosti zve i člověka, celé společenství – k radosti, která je znamením odpuštění, přijetí, nového začátku.
Ježíš vypráví tato podobenství kvůli těm, kteří žehrají, že se zahazuje s lidmi na okraji společnosti. Asi jim Ježíš přece jen imponoval, a tak byli naštvaní, že není jako oni, že jim nedává přednost před těmi, kteří jim nestáli za pozornost. A navíc jim tím ještě nastavoval zrcadlo. Svými podobenstvími je Ježíš chce přimět ke změně jejich perspektivy: místo povýšeného odsuzování sestoupení do situace těch lidí, jimiž pohrdají. Mravokárnými řečmi se ještě nikdo nenapravil, maximálně naštval. Z Ježíšovy strany nejde o žádný soucit s lidmi na okraji společnosti, nýbrž o jejich přijetí do vlastního života, ztotožnění s nimi – nikoliv v jejich hříších a mravních slabostech, ale v jejich lidství. Papež František přesně tuhle situaci vyjádřil slovy, že pastýř musí být cítit (až smrdět) po svých ovcích. Je-li tomu tak, pak má Bůh a jeho andělé dvojnásobnou radost: z těch nalezených i z pastýře.
