Pátek 4. 11. 2022 – 31. týden v mezidobí, sv. Karla Boromejského
Flp 3,17-4,1
Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!
Pavlovo působení nebylo vždy vnímáno zcela pozitivně. Měl své různé odpůrce z řad křesťanů, neboť se jim jeho hlásání jevilo jako příliš radikální nebo příliš náročné. Pavel si na svou obranu nebral žádné servítky, i když mu vlastně nešlo o sebe sama, ale o podstatu toho, co hlásal a za čím celou svou bytostí stál. V Listu Filipanům varuje před zastánci židokřesťanství, kteří zůstávají vězet v minulosti ve své vazbě na židovství. Nejde o to, že by byli nemorální a podléhali obžerství nebo jiným neřestem, nýbrž že kladou důraz na dodržování židovských rituálních předpisů, hlavně obřízku a jídelní předpisy.
Své adresáty pak Pavel vyzývá k pevnosti, vytrvalosti, v tom, aby se nedali zviklat na cestě vpřed. Člověk musí přemýšlet, zda jeho kroky jdou správným směrem, zda se nemýlí, musí se zabývat tím, co říkají jiní, kteří mají jiný názor, ale musí naslouchat i sám sobě, svému svědomí a poznání. Nemůže rozhodnutí o svém životě, o krocích, které má udělat, přenechat někomu jinému. V situaci pohybu mezi dvěma frontami, které si obě nárokují mít pravdu, to není snadné. Rozlišování duchů, jak to nazýval sv. Ignác z Loyoly, je umění, kterému se lze naučit, když bude člověk zkoumat jednotlivé možnosti, naslouchat svému nitru (co mu víc dává skutečný pokoj, kam jej srdce táhne) a prosit o světlo, dar Ducha. S rozhodnutími je třeba nespěchat ( a hlavně je nedělat ve stavu vzrušení a silné emocionální vypjatosti), ale když jsou učiněna, tak za nimi stát (neohlížet se zpět), neměnit je, dokud se jasně neukáže, že se člověk zmýlil. To se může stát. Ale není to tak časté, pokud jsou rozhodnutí uvážená.
Lk 16,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.‘ Správce si řekl: ‚Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nemohu, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě (lidé) přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.‘ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‚Kolik jsi mému pánovi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.‘ Pak se zeptal druhého: ‚Kolik ty jsi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto korců pšenice.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.‘ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla.“
Další z Ježíšových poměrně kontroverzních podobenství, jak je nabízí Lukášovo evangelium. Těžko si z něho vybrat nějaké rozumné poučení. Rozhodně jím nemá být návod k vypočítavosti a nepoctivosti. Jak to Ježíš říká, lidé tohoto světa se chovají vychytrale, a ti slušní na ně nevěřícně zírají. Ten správce pochopili velmi rychle, že mu jde o existenci a že musí něco podniknout, nechce-li skončit jako žebrák na ulici, tedy společensky a možná i fyzicky skončit.
Přesto lze v tomto podobenství najít významnou výzvu: v obtížné situaci se nenech situací pohltit, ale hledej, jak se z ní můžeš dostat. Nezůstaň paralyzovaný tím, co se děje. Právě slušní lidé se nechávají zaskočit a paralyzovat nestoudností jednání všelijakých lidí, ale Ježíš vyzývá své učedníky k akci. Mají být sice mírní jako holubice, ale chytří jako hadi. Proti nepravosti je třeba aktivně bojovat a nevyklízet jí pole. Někteří exegeti poukazují na to, že to, co dlužníkům nepoctivý správce odpustil, byly skryté úroky. Protože v Izraeli bylo zakázáno podle Tóry půjčovat s úroky, tak to v praxi fungovalo tak, že se skryly do výše dlužné částky. Pokud by tomu tak opravdu bylo, tak by onen správce jednal o něco zodpovědněji (byť ve svůj prospěch), než se zdá. Nicméně před tím mu taková praxe nevadila.
Jde o podobenství (a to je jen obraz, paralela k něčemu), jímž chce Ježíš zdůraznit, že pro lidský život je důležitá schopnost reagovat, reagovat rychle a prozíravě. Nejspíš mělo mít toto podobenství eschatologické vyznění: nikdy nevíme, kdy náš život skončí (a nikdo z nás není úplně bez poskvrny), a tak je třeba, abychom svůj život naplňovali dobrými skutky, dokud máme čas. Abychom jednali prozíravě s ohledem na to, že na něco už může být pozdě, abychom neodkládali to, co můžeme udělat teď.
