Sobota 4. 11. 2023 – 30. týden v mezidobí
Řím 11,1-2a.11-12.25-29
Bratři! Ptám se: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Rozhodně ne! Já jsem přece také Izraelita, Abrahámův potomek z Benjamínova kmene. Nezavrhl Bůh svůj lid, který si napřed vyhlédl. Ptám se tedy: Klopýtli tak, aby padli nadobro? Rozhodně ne! Ale pro jejich pád přešla spása na pohany, aby na ně začali žárlit. Když však už jejich pád znamená pro svět bohatství a (obrácení) jejich malého počtu pohany obohatilo, tím spíše (se to ukáže, až se židé obrátí) v plném počtu! Bratři, nechci vás nechat v nevědomosti, jak je to s tímto tajemstvím, abyste se proto nespoléhali jen na svůj vlastní názor. Část Izraele se zatvrdila, dokud nevstoupí (do církve) pohané v plném počtu, a tak bude zachráněn celý Izrael, jak je to v Písmu: ‚Přijde ze Siónu vykupitel a odstraní od Jakuba bezbožnost. A v tom bude záležet moje smlouva s nimi, že zahladím jejich hříchy.‘ Pokud jde o evangelium, jsou (Božími) odpůrci, a to k vašemu prospěchu. Pokud však jde o vyvolení, jsou mu drazí kvůli svým praotcům. Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné.
Pavel se snaží pochopit, jakou roli má v Božím plánu spásy to, že většina Židů Ježíše jako mesiáše nepřijala, že v něho jako Božího Syna neuvěřila. Protože Bůh má ve své ruce dějiny a na Ježíšově smrti na kříži, jež je z lidského hlediska katastrofou, ukazuje, že jde ve skutečnosti o vítězství lásky, tak ani nevěra Izraele nemůže zhatit jeho lásku k němu coby „prvorozenému“. Nevěru Izraele proměňuje Bůh v šanci pro pohany, aby měli podíl na onom prvorozenectví, tedy na vyvolení. Bůh zůstává věrný svým slibům a darům, proto Izrael je neustále zakotven v jeho srdci a dojde k cíli, který má pro něj Bůh nachystán. Boží srdce je však velmi široké, a proto je tam místa dost i pro ne-židy. Nevíra Izraele jim do něj paradoxně otevírá cestu. Tak Bůh řídí dějiny.
Lk 14,1.7-11
Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. Přitom si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‚Uvolni mu místo!‘ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‚Příteli, pojď si sednout dopředu!‘ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Na jedné z hostin, kterých se Ježíš zúčastnil, pozoroval, jak pozvaným záleží na jejich prestiži, což se projevovalo „dračkou“ o přední místa. A tak je poučil. Nejde mu o nepravou pokoru, tedy o nepravdivé sebeponižování (o pokoru naoko s očekáváním ocenění), ale o nezávislost na veřejných poctách.
Není snadné zůstat člověkem nezávislým na veřejném ocenění, ať je tou veřejností malé množství lidí nebo větší společenství či celá společnost. Každý z nás potřebuje ocenění, své místo na slunci, ale člověk se toho nesmí domáhat a nesmí se to stát hlavním motivem jeho jednání. Na druhou stranu člověk nesmí pěstovat tzv. falešnou pokoru, nebo komplex méněcennosti. Zaujmout poslední místo nesmí být spojeno s očekáváním, že budu slavnostně uveden dopředu a všichni budou obdivovat mou skromnost, nýbrž musí být výrazem nezávislosti, vnitřní svobody, vědomí vlastní důstojnosti, která není odkázána na projevy úcty okolí. Člověku by mělo být jedno, kde sedí, měl by se radovat z pozvání od hostitele i z ostatní společnosti. Čím víc máme nezištné radosti z druhých, tím méně řešíme, jaké místo v hierarchii zaujímáme.
