Pondělí 4. 11. 2024 – 31. týden v mezidobí, sv. Karel Boromejský

Flp 2,1-4

Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude (všechny) pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo (touhy) po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.

Do své oblíbené obce, píše Pavel výzvu k jednotě a vzájemné lásce. Filipané byli jedni z mála, jimž dovoloval, aby ho finančně a jinak ekonomicky podporovali. Jeho výzva má všeobecnou platnost, zřejmě nešlo o to, že by adresáti měli mezi sebou spory, vyvyšovali se jeden nad druhého, jak to Pavel viděl v Korintě. Snad právě proto, že měl k nim blízko a oni k němu, tak chce jejich křesťanskou angažovanost posílit apelem na vzájemnou jednotu, svornost, respekt a nesobeckost. Prospěch celé obce má být cílem, protože když prospívá obec, prospívají všichni, ne pouze někteří. Obec má být domovem, v němž vládne sounáležitost.

Lk 14,12-14

Ježíš řekl jednomu z předních farizeů, který ho pozval: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“

V antice bylo zvykem, že se na hostinách setkávali lidé stejné úrovně. Šlo o reciprocitu: pozvaní opláceli stejným způsobem, společenské hranice zůstávaly zachovány. Antika lidmi bez prostředků, žebráky a lidmi s handicapem, kteří byli odkázáni na almužnu a milosrdenství druhých, pohrdala. Ježíš hranice mezi lidmi a třídami podle autora evangelia radikálně relativizuje, když své učedníky nabádá, aby je radikálně překračovali. Nejde o to, že by člověk neměl být se svými přáteli, ale o to, aby se dokázal dělit, aby dokázal vidět druhé, kteří stojí na společenském žebříčku podstatně níže jako lidi sobě rovné. Aby vzájemné vztahy nebyly pouze na linii jak ty mně, tak já tobě, nýbrž vyjadřovaly vědomí sounáležitosti lidí vůbec. Nejde tedy primárně o nasycení, ale společenskou rehabilitaci, důstojnost. Když člověk může, měl by se s ostatními dělit, a to tak, že jim přitom dává najevo úctu, že si jich lidsky váží stejně jako těch, z nichž může mít nějaký společenský prospěch; nemá jít tedy jen o almužnu, ale o plný společenský respekt. Nejsou lidé první a druhé kategorie, i když i nám se leckdy přihodí se tak na některé dívat.  Člověk nesmí jednat jen s ohledem na vlastní prospěch. Ježíš zve své následovníky k velkorysosti, protože Bůh je velkorysý.