Čtvrtek 4. 2. 2021

Žid 12,18-19.21-24

Nepřistoupili jste k hmotné hoře, (z které) šlehal oheň a která (byla zahalena) mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. (Když to všechno Izraelité) slyšeli, zdráhali se (poslouchat a prosili), aby (Bůh) už k nim nemluvil. A to, co viděli, bylo tak hrozné, že Mojžíš řekl: ‚Celý se třesu strachem.‘ Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova.

Autor odkazuje na Ex 19,16-22 a 20,19, na příběh u hory Sinaj (Choreb), kdy se Izraelité shromáždili u hory, na niž Hospodin sestoupil v ohni, takže z ní stoupal kouř a celá se chvěla. Vyděšený lid ztratil odvahu komunikovat s Hospodinem jinak než skrze Mojžíše. Mojžíšův výrok je pak autorovou transformací (novým výkladem, novým čtením – relecture) Dt 9,19, kde šlo o trochu jinou situaci. Cílem této biblické reminiscence je ukázat radikální změnu v přístupu k Bohu. Adresáti jsou již osvobozeni od strachu z Boží přítomnosti (i když Bůh i nadále zůstává soudcem), protože již patří do definitivního společenství vyvolených. Jsou již obyvateli nebeského Jeruzaléma (byť ne ještě v úplnosti), symbolu Božího království, protože byli posvěceni (zasvěceni Bohu) krví Ježíšovou. I tento obraz odkazuje na Ex 24,8. Krev Ježíšova má výkupnou sílu (volá k Bohu víc než krev Ábelova – odkaz na Gn 4,10). Krev Ábelova volala po soudu nad Kainem, po spravedlnosti, Ježíšova krev volá po milosrdenství, skrze ni dochází člověk ospravedlnění.

Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

Učedníci jsou na cestu vybaveni Ježíšovým charismatem, totiž vítězstvím nad zlem (nečistými duchy i nemocí), a na sílu této výbavy mají spoléhat, ne na sílu svého lidského zajištění. Mají mít jen to, co nezbytně potřebují, nikoliv zajištění proti neúspěchu. Nemají si vybírat (kde je to lepší), nýbrž mají přijmout to pohostinství, které je jim nabídnuto. Pokud je někdo nepřijme, mají jít dál, protože takový člověk není hoden dober Boží vlády – nejspíš spoléhá na vlastní zajištění, nic zvláštního od Boha nepotřebuje. Oni se tím nemají vzrušovat, ale odejít jinam a nevzít si odtamtud ani to nejmenší, ani prach na botách. Učedníci byli úspěšní, protože Ježíšova ponaučení vzali vážně.

Vzít tento text doslova je pro nás těžko představitelné (i když, kdybychom měli dar uzdravování, tak by nás lidé zahrnuli vším možným), nicméně jsou lidé, kteří takto opravdu i dnes misijně dokáží působit. Je však zcela jisté, že když je člověk povolán k nějakému úkolu, dostane i sílu ho vykonat, pokud nepřestane Bohu důvěřovat a nezačne hrát vlastní hru.