Pátek 4. 2. 2022 – 4. týden v mezidobí

Sir 47,2-13 (řec. 2-11)

Jako se odděluje tuk z oběti, tak byl vybrán mezi Izraelity David. Se lvy si hrál jako s kůzlaty a s medvědy jako s beránky. Což nezabil ve svém mládí obra a nesňal hanbu z lidu, když z praku vymrštil kámen, který zlomil Goliášovu zpupnost? On totiž vzýval Pána, Svrchovaného, a ten dal sílu jeho pravici, aby zabil zkušeného bojovníka a pozdvihl moc svého lidu. Proto ho oslavovali nad deset tisíc a chválili ho požehnáním Páně, když mu přinesli korunu slávy. Vždyť koldokola podrobil protivníky a pokořil nepřátelské Filišťany, jejich moc rozdrtil až dodnes. V každém svém činu velebil Svatého, Svrchovaného oslavnými slovy, z celého srdce zpíval a ukazoval tak lásku svému stvořiteli. Ustanovil zpěváky před oltářem, aby jejich hlasy okrášlil zpěvy. Svátkům dodal lesku, dokonalou nádheru slavnostem, když slavili svaté jméno Páně. Svatyně od jitra zněla chválou. Pán mu odpustil hříchy a vyvýšil jeho moc navždy. Uzavřel s ním úmluvu o království, o slavném trůnu v Izraeli.

Kniha Sirachovec vznikla v hebrejštině kolem roku 200 př. n. l., do řečtiny byla přeložena vnukem Ježíše Siracha kolem roku 130/120. Jinak je též známá pod názvem Ecclesiasticus. Jde o rozsáhlou sbírku mudroslovných výroků. V daném úryvku velebí autor krále Davida a dokládá tak jak svou znalost knih Samuelových a Královských, tak onu situaci, kdy se z postavy krále Davida stává symbol. Tím se otevírá cesta k jeho chápání jako prototypu mesiánského krále. Ježíš je pak naplněním této královské mesiánské role, jež začíná u Davida. Království v Izraeli už dávno neexistuje, část jeho funkcí převzal Chrám. A právě za to je i král David chválen, neboť byl v tradici spojován s reformou bohoslužby, i když Chrám nechal postavit až jeho syn Šalomoun. Největší důraz klade autor na Davidovu zbožnost, jeho velebení a oslavu Boha-Svrchovaného, Svatého.

Mk 6,14-29

Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto že v něm působí zázračné síly. Jiní říkali: „Je to Eliáš,“ jiní zase: „Je to prorok – jako jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen.“ Herodes totiž dal Jana zatknout, spoutat a zavřít do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra!“ Herodias proto na něj zanevřela a nejraději by ho připravila o život, ale nemohla. Herodes totiž měl před Janem strach. Znal ho jako spravedlivého a svatého člověka a chránil ho. Když ho slyšel, byl celý nesvůj, přesto však si ho rád poslechl. Naskytla se vhodná chvíle, když Herodes na své narozeniny vystrojil hostinu svým hodnostářům, důstojníkům a významným lidem z Galileje. Vstoupila tam i dcera té Herodiady a tančila. Herodovi i hostům se tak zalíbila, že král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!“ A pod přísahou jí mnoho slíbil: „O cokoli požádáš, dám ti to, i kdyby to byla polovina mého království!“ Ona vyšla ven a zeptala se matky: „Co bych si měla žádat?“ Ta odpověděla: „Hlavu Jana Křtitele.“ Hned se tedy rychle vrátila ke králi a žádala si: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům ji nechtěl odmítnout. Hned tedy poslal král kata s rozkazem, aby přinesl jeho hlavu. Ten odešel a sťal ho ve vězení, přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když o tom uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a pochovali ho do hrobu.

Perikopa začíná řečí o Herodově (jde o Heroda Antipu, syna Heroda Velikého) zvědavosti na Ježíše, o němž se mezi lidmi říkalo, že je to obživlý Jan Křtitel nebo prorok Eliáš nebo nějaký jiný prorok z dávné minulosti (srov. i Mk 8,28). Pak ale následuje líčení smrti Jana Křtitele, tak trochu pohádkový příběh s nepohádkovým koncem Janovy popravy. Ta je historicky doložena u Josefa Flavia, i když v poněkud jiném kontextu, než zmiňuje Mk a Mt. Že se ta dívka jmenovala Salome, víme od Josefa Flavia (nikoliv z evangelií), židovského historika, 1. stol. n. l. (z jeho Starožitností). Jan Křtitel byl Herodem Antipou zlikvidován z politických a nejspíš i osobních důvodů – kritizoval panovníka a shromažďovali se kolem něj lidé s kritickým postojem k dobovému establishmentu.

Herodes Antipas si skutečně vzal za ženu svého nevlastního bratra (navíc svou příbuznou) Heroda (Filipa) z Říma a propustil svou legitimní manželku, dceru nabatejského krále Arety. Stálo jej to několikaletou válku se králem Aretou, panovníkem vedlejšího státu.

I dnes to mají kritici vlád a vládců obtížné, protože vesměs stojí proti moci, která má přesilu a žádné skrupule – stačí se podívat po současném světě. Jan Křtitel nás učí stejně jako Ježíš, že pravdu je třeba hájit, i když se to „těm nahoře“ nelíbí. Je ovšem také nutné počítat s následky, protože Bůh sice stojí na straně pravdy, ale nezasahuje jako „deus ex machina“, tedy na objednávku. Přesto pravda nakonec zvítězí, a to je důležité mít před očima, protože Bůh je věrný.

Salome se pak díky uměleckému ztvárnění (výtvarnému i literárnímu) stala prototypem „femme fatale“. Její historická role je prakticky bezvýznamná, proto evangelia neuvádějí ani její jméno. Stala se jen nástrojem likvidace nepohodlného kritika, jímž nepochybně Jan Křtitel byl. Salome byla mladá a nezkušené dívka, nicméně ukazuje na nebezpečí, kdy se člověk může nechat zneužít k likvidaci někoho jiného, k omluvě zla.