Sobota 4. 3. 2023 – 1. týden postní

Dt 26,16-19

Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti dnes poroučí, abys prováděl tato nařízení a ustanovení, zachovával je a plnil z celého svého srdce a z celé své duše. Zavázal jsi dnes Hospodina k prohlášení, že bude tvým Bohem, když budeš chodit po jeho cestách, když budeš zachovávat jeho nařízení, příkazy a ustanovení a když ho budeš poslouchat. A Hospodin tě dnes zavázal, že mu chceš být zvláštním lidem, jak ti slíbil, když budeš zachovávat všechny jeho příkazy. Nad všechny národy, které učinil, tě vyvýší ke slávě, cti a chvále, a ty budeš lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu, jak to nařídil.“

Když v Deuteronomiu Mojžíš ukončí své poučování lidu před vstupem do zaslíbené země, shrnuje to, oč jde v tomto prohlášení. Boží vyvolení a naplnění smlouvy spočívá v tom, že lid bude chodit po Božích cestách, respektovat ustanovení zkráceně shrnutá v Dekalogu a žít v naslouchání Hospodinu. Dodržování Božích ustanovení tedy není břemenem, nýbrž vyvolením a dodává vyvolenému lidu zvláštní důstojnost, výjimečné postavení mezi ostatními národy.

I my jsme součástí Božího vyvoleného lidu, a proto i pro nás tato slova platí. Důležité je zejména naslouchat Hospodinu, aby bylo možné chodit po jeho cestách a správně rozpoznávat, jak rozumět jeho ustanovením v nových životních podmínkách. Od toho nám dal Bůh také rozum.

Je na místě si uvědomit, že závazky, které nám plynou z víry, jsou darem, činí nás důležitými v Božích plánech, jsou pro nás vyznamenáním. Málokdy si uvědomujeme, že povinnosti, závazky, které na sebe přijímáme (křtem i jinými způsoby), jsou pro náš život opravdu důležité. Patříme do celku, přispíváme jejich plněním či dodržováním k rozvoji společenství i společnosti, nejsme zbyteční, máme velkou důstojnost.

Mt 5,43-48

Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Závěrečné Ježíšovo ustanovení a poslední z jeho antitezí se vztahují na vztah k nepřátelům a povolání učedníků k dokonalosti, jejímž měřítkem je sám Bůh. Ježíš tu nabízí cestu ukončení spirály násilí a zla tím, že člověk přeje svému nepříteli, svému protivníkovi, svému oponentovi dobré. Reaguje na jeho nepřátelské chování vůči sobě modlitbou požehnání, přání dobra. Často stačí nereagovat a tak zamezit eskalaci konfliktu. Normálně máme v konfliktu chuť, zejména když se cítíme v právu, toho druhého odrovnat, znemožnit, ukázat ho z té nejhorší stránky, vpálit mu to, jenže právě to vede jen k eskalování konfliktu, který může nakonec vést k užití násilí, k válce (mezi jednotlivci nebo celými skupinami, národy), což se nakonec obrátí v neprospěch všech účastníků konfliktu. Šířit dobro, ne pomstu a nenávist je posláním Ježíšových učedníků. To je ona dokonalost, již mají učedníci dosáhnout. Dá se pojmenovat velkorysost. Bůh je totiž velkorysý ke všem. V tom můžeme být jako on.

Samozřejmě to neznamená, že člověk nemá právo se bránit. Milovat nepřítele neznamená naivitu, ale odvahu jednat s ním dobře, tj. nemstít se, nýbrž respektovat jeho právo na lidskou důstojnost. Ve válce je to těžké, ale nezbytné, protože jinak člověk sestoupí na rovinu svého nepřítele a ztrácí morální právo na spravedlivou obranu.