Sobota 4. 5. 2024 – 5. týden velikonoční
Sk 16,1-10
Pavel přišel do Derbe a Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timotej. Byl to syn židovky, která se přidala k víře, a pohanského otce. Protože měl u bratří v Lystře a v Ikóniu dobrou pověst, chtěl si ho Pavel vzít s sebou na cesty. Z ohledu na tamější židy ho obřezal, protože všichni věděli, že jeho otec byl pohan. Cestou pak ve všech městech, kudy procházeli, sdělovali ta ustanovení, o kterých apoštolové a starší v Jeruzalémě rozhodli, že se mají zachovávat. Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl. Potom šli přes Frýgii a galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii. Když došli k Mýsii, chtěli přejít do Bithýnie, ale Ježíšův Duch jim to nedovolil. Prošli tedy Mýsií dolů do Troady. V noci pak měl Pavel vidění: stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst.
Pavel se rozešel s Barnabášem, opustil Antiochii a začal svou samostatnou, na Jeruzalémě a Antiochii nezávislou, misii na západ. Na ní ho kromě Timoteje, o němž je řeč v dnešním úryvku, doprovázeli i Sila a Titus. Timotej byl Pavlovým nejvěrnějším a zřejmě i nejspolehlivějším spolupracovníkem, ve svých listech o něm Pavel mluví i jako o milovaném synu. Mnozí badatelé oprávněně zpochybňují Timotejovu obřízku, protože Pavel proti obřízce pohanokřesťanů bojoval, ale zcela vyloučené to v Timotojeově případě nemuselo být, protože Pavel měl velký smysl pro realitu a okolnosti svého působení. Avšak např. Titus zůstal bez obřízky, jak Pavel zdůrazňuje v Listu Galaťanům. Pavel se svými spolupracovníky postupoval ve svém misijním úsilí stále dál na západ, takže se nakonec dostal do Řecka, tedy na evropskou půdu. To nicméně v té době nebylo důležité, protože celá středomořská oblast patřil do římské říše. Všude byla podobná kultura a mluvilo se řecky, řečtinou tzv. koiné (to není klasická, ale mluvená řečtina té doby; tou jsou také napsány novozákonní spisy).
Pavel jako misionář byl velmi dobře vybaven jazykově, nábožensky i kulturně, což jistě významně napomáhalo úspěšnosti jeho misie. Navíc to byl týmový hráč a dobrý organizátor. Všechny své kvality a schopnosti dal do služby hlásání evangelia. Avšak bez působení Ducha sv. by účinnost jeho působení zůstala jen lidskou, tedy pomíjivou záležitostí. Člověk musí nasadit všechny své síly a schopnosti při práci pro Boží království, ale zároveň si musí být vědom, že je to Bůh, kdo skutečně působí a dovede dílo k cíli. To člověka osvobozuje od pocitu vlastní přehnané důležitosti nebo mesiánského komplexu, ale i strachu z neúspěchu.
Pro autora Skutků je vlastním hybatelem dění Duch svatý. Pro současného člověka je právě tato osoba Boží trojice nejméně uchopitelná. Zachytit jeho působení, jeho „hlas“ či sdělení není zcela snadné, protože se do procesu poznávání a rozlišování dere lidská vůle, lidské představy a přání. Sv. Ignác ve svých Duchovních cvičeních nabízí cestu k rozlišení toho, co je působení Ducha sv. a co je jen lidské. Vyžaduje to přinejmenším ochotu věnovat „naslouchání“ a ověřování čas a nepředpojaté srdce. Člověk nesmí za hlas Ducha sv. vydávat to, co by se mu chtělo nebo co si vyfantazíroval, ale musí pokorně sledovat vnitřní hnutí a přemýšlet o nich bez zaujatosti a s touhou co nejlépe sloužit.
Jan 15,18-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: ‚Služebník není víc než jeho pán.‘ Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás. Když zachovali moje slovo, budou zachovávat i vaše. Ale to všechno vám způsobí kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal.“
Ježíš v Janově evangeliu ve své řeči na rozloučenou připravuje učedníky na problémy, které na ně čekají. Evangelista již mluví ze zkušenosti rané církve (janovských obcí), kdy se Ježíšovi učedníci dostávají do konfliktu s židovským i pohanským prostředím. Ježíš svým učedníkům nesliboval ráj na zemi nýbrž konflikty a obtíže (o tom mluví i autoři synoptických evangelií). Tato tvrdá realita je protiváhou zaslíbením, aby člověk nepropadal falešným představám a neočekával onen ráj na zemi (a také jej nikomu nesliboval, nehrál si na mesiáše). Je užitečné to mít na paměti. Ani Ježíš se nemohl vyhnout konfliktům, pomluvám, útokům a projevům nenávisti, přestože nebyl v zajetí hříchu a nasazoval se stále pro dobro druhých, pro růst Božího království na zemi. Tím spíše se jeho následovníci nemohou nedostávat do problémů. Jakkoliv je to bolestné, patří to k naší křesťanské identitě, byť v různých dobách a na různých místech je to různě náročné. „Služebník není víc než jeho pán,“ což znamená, že je třeba se naučit žít i s odmítáním, nepřátelstvím, nepříjemnostmi, aniž by člověk sám nenáviděl a mstil se nebo propadal frustraci, hněvu či zoufalství. Na druhé straně tam, kde zůstává víra živá, jsou Ježíšovi učedníci se svým svědectvím života i hlásáním přijímáni. Musejí ovšem být skutečnými Ježíšovými učedníky. To snad můžeme vidět jako pravdivé a fungující na postavě papeže Františka.
