Úterý 4. 6. 2024 – 9. týden v mezidobí
2 Petr 3,12-15a.17-18
Milovaní! Očekávejte a urychlujte příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost. Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji. Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných (lidí). Ať spíše rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní i až do dne věčnosti! Amen.
I Druhý list Petrův obsahuje krátkou apokalypsu, podobně jako autor Zjevení Janova mluví o nové zemi a novém nebi, tedy o nové realitě, která se od té současné pozemské liší spravedlností, to znamená obnovou Božího záměru se stvořením, posvátností. Kdy ovšem nastane příchod Božího království je mimo dosah lidského poznání. Autor oživuje očekávání druhého Ježíšova příchodu, které v té době již poněkud ustupovalo do pozadí. Krátkým apokalyptickým líčením zpřítomňuje vědomí toho, že tento svět je pomíjivý a nedokonalý a že bude nahrazen něčím radikálně novým, dobrým. Očekávání Ježíšova příchodu je třeba vyplnit dobrým životem, je to darovaný čas k tomu, aby se člověk osvědčil i v zápase s herezí. V době sepsání listu už docházelo k různým názorovým konfliktům, k zápasu s gnózí, k odpadům a skandálům. Před tím autor listu varuje.
Druhý příchod Kristův už ani pro nás není zrovna žhavým tématem, nicméně autorova výzva k dobrému životu je aktuální stále. I k chápání času jako daru. Je nám darován čas našeho života, abychom ho naplnili dobrými věcmi. Křesťané mají urychlovat tento příchod tím, že budou žít ve shodě s Boží vůlí, Boží svatostí, tedy podílet se na budování Božího království už na zemi. Nesmějí se od toho nechat odvrátit nejrůznějšími falešnými nabídkami, fake news, desinformacemi, populistickými sliby ráje na zemi, nezřízenou touhou po moci, majetku, postavení …., ale ani falešným klidem a útěkem mimo realitu.
Mk 12,13-17
(Nepřátelé) poslali k Ježíšovi několik farizeů a herodovců, aby ho chytili za slovo. Ti přišli a řekli mu: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a na nikoho nedbáš. Nehledíš na to, čím kdo je, ale učíš cestě k Bohu podle pravdy. Je dovoleno platit daň císaři, nebo ne? Máme ji platit, nebo nemáme?" On však prohlédl jejich pokrytectví, a proto jim odpověděl: "Co mě pokoušíte? Podejte mi denár, ať se podívám!" Podali mu ho a on se jich zeptal: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Ježíš jim řekl: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu." A velmi nad ním užasli.
Evangelista líčí další ze situací, kdy se farizejové a herodiáni (a posléze i další) snažili Ježíše zahnat do úzkých na rovině politické (ne)loajality. Napřed mu lichotí, aby ho navnadili na svou léčku. Ježíš se nenechá vmanipulovat do bezvýchodné situace buď-anebo. Z prekérní situace nastražené léčky se dostává obratně tím, že problém vrací na stranu nepřátelsky smýšlejících farizejů a herodiánů. Otázka placení daní byla otázkou politickou a Ježíš zdánlivě neměl na výběr – buď bude politicky loajální a znemožni se před lidmi, kteří měli římské správy po krk, nebo si zachová přízeň lidí a vystavuje se nebezpečí pronásledování ze strany Římanů. Ježíš jejich zlovolnou taktiku prohlédl a převezl je na celé čáře. Ne on, ale oni měli denár, na němž bylo vyobrazení císaře. Oni používali tyto „nečisté“ peníze, aniž z toho měli vnitřní problém. Tak je vehnal do úzkých on, protože oni byli v tomto ohledu svým způsobem kolaboranty. A pak jim dal lekci: platit daně nemá nic společného s úctou k Bohu. Respektovat světský řád neznamená protivit se Bohu. Bohu patří celý člověk, s celým svým životem, ten je člověk povinen žít v souladu s Božím zákonem lásky a svobody, to znamená také, že ho musí žít v daných podmínkách a možnostech. Člověk žije svůj život s Bohem ve světě a jeho řád musí respektovat, pokud není v rozporu s řádem Božím. A to placení daní ani mnoho dalších skutečností není.
Farizejům opět nešlo o věc samu, ale o diskreditaci Ježíšovu. To se jim opět nevyplatilo, znemožnili se sami. Heslo „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu“ není pragmatismem, úlitbou, dělením světa na pozemský a nebeský, nýbrž vyjádřením respektu ke skutečnosti, k řádu bytí. Bůh není konkurentem k pozemské skutečnosti, k člověku (císaři), nýbrž jako Pán všeho chce od člověka, aby žil v řádu věcí, v promyšleném respektování toho, co daný řád vyžaduje, v respektování pravdy a spravedlnosti.
