Neděle 4. 8. 2024 – 18. neděle v mezidobí
Ex 16,2-4.12-15
Celé společenství synů Izraele reptalo na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne. Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: Kvečeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: „Co je to?“ – neboť nevěděli, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu.“
Lidé zažívají na cestě k plné svobodě jednu ze zkoušek víry, důvěry a odvahy. Ocitli se v situaci nedostatku a obracejí svůj pohled zpět. Z jejich pohledu mizí těžký úděl otrocké práce, poroby a vydírání a idealizují si to, co bylo ve srovnání s jejich současnou situací pozitivní. Jejich nevole hledá obětního beránka, proto se se svými výčitkami obracejí na Mojžíše a Árona. Hospodin se však Mojžíše a Árona zastane a dá lidem to, po čem touží: manu a posléze i maso.
Cesta k plné svobodě je náročná, je třeba se na ní naučit nereptat, nesvádět její obtíže na někoho dalšího a mít důvěru v budoucnost. Bůh své vyvolené, ty, které k sobě volá, neopouští, i když oni procházejí krizemi své víry.
Ef 4,17.20-24
Bratři! Říkám vám a zapřísahám vás ve (jménu) Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni podle pravdy, která je v Ježíšovi, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího (vzoru) jako skutečně spravedlivý a svatý.
Autor listu tu používá v zásadě tradiční a názornou metaforu svlečení starého šatu a oblečení nového oděvu. Odložit starého člověka a obléknout nového není ovšem jednorázovým aktem, nejde to tak snadno jako s výměnou šatu. Neznamená to popřít minulost, to dobré z ní, nýbrž růst v nesobeckosti, v odvaze k nezajištěnosti, ve velkorysosti a v naději. Čím méně nároků si člověk dělá, tím se stává svobodnějším a otevřenějším, tím více se rozšiřuje jeho obzor a schopnost účinně milovat. Křesťan má podle autora dorůst do té podoby lidství, kterou zamýšlel Bůh při stvoření, tedy realizovat v sobě vědomě, co znamená být Božím obrazem.
Jan 6,24-35
Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci (nejsou na břehu), nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Řekli mu: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom (ho) viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Chléb z nebe jim dal jíst.‘ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“
Lidé vidí v Ježíšovi někoho, kdo může uspokojit jejich pozemské potřeby, protože byli svědky zázračného nasycení. Zůstávají však na rovině čistě materiální, hledají svého pozemského mesiáše, toho, kdo by proměnil jejich bídu v dostatek. Ježíš jim však nabízí jinou perspektivu: život nekončí uspokojením základních životních potřeb (smysl pro ně Ježíš nicméně prokázal rozmnožením chlebů), smyslem lidského života je plnost vztahu k Bohu. Tuhle perspektivu jim skrze svou osobu Ježíš nabízí. Na to se ovšem nedá tak jednoduše sáhnout. Mana byla velmi konkrétní, víra v Ježíše však vyžaduje odvahu k vykročení za realitu many, k spolehnutí se na Ježíšova slova. Lidé očekávají nějaké konkrétní pokyny na svůj dotaz po skutcích Božích, Ježíš však nemluví o nějakých jednotlivých skutcích, nýbrž o zásadním rozhodnutí, o víře v něj jakožto poslaného od Boha. To je ovšem vyvede z míry, protože to na ně klade velký nárok. A tak se domáhají nějakého znamení, jistoty. Bojí se vzít za své rozhodnutí plnou zodpovědnost. Znovu a znovu se utíkají k nějaké pozemské jistotě a Ježíš je znovu odkazuje někam jinam.
V reálu to není tak snadné, jak snadno se o tom mluví. Ježíš dává víc než manu, dává sebe, ale není tak snadné si toho ve vlastním životě všimnout, neboť to znamená opustiti své představy o tom, jak by to mělo vypadat.
Nejjednodušší způsob jak umlčet kritika je se ho zbavit. To lze nejrůznějšími způsoby, krajním je pak smrt. To se opakuje v dějinách stále. Ale zatímco o Herodovi Antipovi dnes ví jen málokdo, Jan Křtitel zůstává v povědomí lidí jako symbol boje za pravdu. Jeho odkaz nezmizel s jeho smrtí.