Neděle 4. 9. 2022 – 23. neděle v mezidobí
Mdr 9,13-19
Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.
Člověku je odepřeno poznání celku světa, proto musí být pokorný a obezřetný ve svých soudech. Autor této mudroslovné knihy vychází ze své zkušenosti, jak je lidské poznání nejisté a pracné, a především omezené. Člověk může poznávat správně (což samozřejmě ve vědě platí trochu jinak, ale i vědecké poznání je skutečně plodné a moudré jen, když je zaměřeno na dobro, když respektuje hranice) jen, když poznává srdcem, jak stojí v Malém princi. Poznání srdcem je darem Ducha, darem Boží lásky.
Dar Boží moudrosti, dar Ducha vztahuje autor knihy na židovský národ, neboť díky tomuto daru se naučil pravému vztahu k Bohu, pravé úctě i pravému poznání. Křesťané na to – jako naroubované větve na ušlechtilý kořen olivy – mohou navazovat, mohou v této linii pokračovat a dále ji rozvíjet.
Flm 9b-10.12-17
(Mluví to) Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život (tady) v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe (tady) ve vězení, (které snáším pro hlásání) evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je (tolik milý), jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy (přesvědčen), že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.
Pavel se přimlouvá za uprchlého otroka Onezima. Posílá jej nazpět svému příteli Filemonovi s žádostí o jeho přijetí a mezi řádky i o propuštění na svobodu. Onezimos se stal Pavlovým přičiněním křesťanem, což sice ve vztahu k Filemonovi nezměnilo jeho sociální status, ale výrazně změnilo jeho status ve společenství křesťanů. Stal se jedním z nich, bratrem. Pavel tak apeluje na naplňování Ježíšovy ideje bratrského společenství – nové rodiny, rodiny Boží.
Příslušnost ke společenství křesťanů má vést k překonávání všech předsudků, nikdo z něj nemá být vyloučen kvůli svému původu, sociálnímu statusu, pohlaví, orientaci, práci… To ani dnes není samozřejmé.
Lk 14,25-33
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‚Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.‘ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Tahle podobenství mi vždycky byla trochu záhadná. Chce jimi Ježíš odradit lidi od toho, aby jej následovali? Co když si spočítají, že na ty nároky nemají? Snad chce Ježíš říci, že rozhodnutí jej následovat je závažné a závazné. Když se člověk rozhodne, tak musí být ochoten přehodnotit své priority. Člověk musí být pevně odhodlán nést nejrůznější obtíže svého rozhodnutí. Ježíšova slova lze chápat ve smyslu varování pro ty, kteří by sice za ním rádi šli, ale na druhé straně by si také rádi zachovali své jistoty, své vazby, svůj styl života. To ovšem nelze. Do jisté míry lze tato podobenství chápat i jako paralelu k podobenství o rozsévači. Je to jako s těmi zrny, která padla na skálu a vyrašila, ale pak zašla, protože nezakořenila, nebo s těmi, která padla do trní, vzešla, ale pak je trní (touha po blahobytu apod.) udusilo. Hurá křesťanství nadělá víc škody než užitku.
Být učedníkem je vyvolení, něco vzácného, cenného, proto je nutné přehodnotit priority.
