Pondělí 4. 9. 2023 – 22. týden v mezidobí
1 Sol 4,13-18
Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.
Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.
Pavel tu dodává povzbuzení svým adresátům v Tesalonice, kteří si dělali starost o osud svých blízkých, kteří zemřeli před očekávanou paruzií, druhým příchodem Kristovým. V čem spočívala obava Tesaloničanů, přesně nevíme. Možná jejich obava pramenila z představy, že je třeba se paruzie dožít, že mrtví budou nějak znevýhodněni. Obecně však v antice byl život chápán jako jediná plnohodnotná realita, a proto smrt byla vnímána jako přechod do neplnohodnotné existence (proto ti ostatní, kdo nemají naději, tedy pohané, truchlí). To Pavel vyvrací a zdůrazňuje, že je lhostejné, zda člověk již zemřel nebo ne. Nejspíš on sám očekával ještě paruzii za svého života, ale nepovažoval časové určení za důležité. Důležitým pro něj bylo to, že všechny očekává proměna do plného společenství s Bohem a jeho Synem. Tím se povzbuzovat platí i pro nás po 2000 letech.
K vylíčení paruzie jako obratu zlomu používá Pavel obrazy z apokalyptiky i z dobových představ o nebi. K tématu se vrací ještě v 1 Kor na závěr 15. kapitoly, kde však zbývá už jen polnice a důraz na proměnu všech (živých i mrtvých).
Lk 4,16-30
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izajáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: ‚Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.‘ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Ježíš se účastní sobotní synagogální bohoslužby a je vyzván, aby četl z Písma (z Proroků). On tuto čestnou funkci přijímá a k přečtenému úryvku z proroka Izajáše přidává svůj aktualizační výklad. Lidé v synagoze mu naslouchají se zájmem, avšak jen do chvíle, než pochopí, že je kritizuje. Nebyli totiž s to překročit své vidění Ježíšovy postavy, protože jim připomínal, že jejich nevíra je stejná jako v minulosti, že jsou slepí pro Boží nabídku, pro Boží znamení (co si to dovoluje ten syn toho obyčejného tesaře Josefa!). Ta kritika je doslova zvedne ze židle a chtějí, naplněni hněvem, Ježíše zabít. On se však jejich negativními emocemi nenechal vyprovokovat a v klidu odešel pryč.
Dokud se nám slova druhých líbí, tak je chválíme, avšak jakmile se nás vnitřně dotýkají, tak najednou se naježíme a začneme hledat vinu na druhém, snižovat ho ve svých očích nebo i nahlas, nakonec jej odmítneme. Ježíš se nenechal vyprovokovat odporem svých posluchačů. Pokud je kritika míněna upřímně a je pravdivá a konstruktivní, pak reakce druhých by neměla mluvčího zasahovat tak, aby ztratil svůj vnitřní klid. Cílem je přece objektivní zlepšení situace, nikoliv nějaké vnitřní uspokojení toho, kdo kritiku vyslovuje. I dnes platí, že prorok je málokdy vítaný ve své vlasti. Prorok není ten, kdo předpovídá budoucnost, nýbrž ten, kdo mluví na místě Božím, kdo zvěstuje pravdu. Podle mého je papež František jedním ze současných proroků – a také není mnohými vítaný ve své vlasti, ve své církvi.
