Středa 4. 9. 2024 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 3,1-9
Bratři, já jsem s vámi nemohl mluvit jako s lidmi duchovními, ale jako s tělesnými, jako s dětmi nedospělými v křesťanské víře. Krmil jsem vás mlékem, ne tuhým pokrmem, protože byste ho nebyli snesli. Dokonce ani teď ho ještě nesnášíte, protože jste pořád ještě tělesní. Neboť je-li mezi vámi žárlivost a spory, nejste dosud tělesní, nechováte se lidsky? Říká-li totiž jeden: „Já držím s Pavlem“, druhý zase: „Já s Apollem“, nesmýšlíte po lidsku? Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý (má jen tolik), kolik mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával vzrůst. Takže neznamená nic ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, protože on dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá jsou si rovni, a každý z nich vezme vlastní odměnu podle své námahy. Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.
Tělesným člověkem myslí Pavel toho, kdo je i přes svůj křest stále v zajetí svého egoismu, své sebestřednosti, kdo na život aplikuje kritéria světa, tedy dané společnosti, jež jsou zaměřena na bezprostřední úspěch a prospěch. Korinťané svým vytahováním se jedněch nad druhými, a to v závislosti na příslušnost do „fanklubu“ toho kterého misionáře, vytvářejí jakési konkurenční prostředí, vyvolávají tím vzájemnou nevraživost a nepokoj. Pavlovým konkurentem je Apollos, misionář původem z Alexandrie, zřejmě rétoricky velmi zdatný, což Pavel zřejmě ve srovnání s ním nebyl. Je poučné, že od samého počátku existovalo i v tak malém společenství konkurenční myšlení, dělení lidí na lepší a horší, hodnocení věcí duchovních, věcí víry, světskými kritérii. Křest nedělá automaticky člověka lepším; o naplňování toho, co přijal, svého vyvolení, musí usilovat, musí se učit zbavovat světské optiky a nehodnotit dění povrchně. Nepřímo Pavel ukazuje, že závist a zahlížení na úspěch druhého hlasatele evangelia či zklamání z vlastního „neúspěchu“ jsou mylným krokem, protože je to Bůh, kdo teprve zhodnocuje úsilí toho kterého misionáře. Je to jako s těmi výnosy ze zasetého obilí. Hodnocení podle úspěšnosti je zavádějící, důležitá je jen věrnost úkolu. Pro ty, kdo pracují s lidmi, je to také výzva, aby si nedělali neoprávněné starosti. Nejsou mesiáši.
Lk 4,38-44
Ježíš odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla stižena vysokou horečkou; i prosili ho za ni. On se nad ní sklonil, pohrozil horečce, a ta přestala. (Nemocná) hned vstala a obsluhovala je.
Když zapadlo slunce, všichni, kdo měli nemocné nejrůznějšími neduhy, přiváděli je k němu a on vkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Z mnohých také vycházeli zlí duchové a křičeli: „Ty jsi Boží syn!“ Přísně jim to zakazoval a nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. Jakmile se rozednilo, vyšel ven a zašel na opuštěné místo. Zástupy ho však hledaly. Přišly až za ním a chtěly ho zadržet, aby od nich neodcházel. On však jim řekl: „Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst o Božím království, protože k tomu jsem byl poslán.“ A kázal v judských synagogách.
Ježíš uzdravil Petrovu tchyni (Petr tedy byl ženatý!), za což se mu odměnila svou ochotou postarat se o jeho potřeby i potřeby jeho druhů. Ježíš uzdravil i mnoho dalších a nenechal se „oslavovat“ nečistými silami. A když mohl, tak z toho shluku lidí unikl, aby mohl být sám. Musel si přivstat, ale stejně mu to nebylo moc platné. Potřeboval být sám se svým Otcem, ale lidé mu ani tohle nebyli s to dopřát. Ježíš jako osoba sama o sobě je vlastně nezajímal. Viděli jen svůj prospěch. Samozřejmě by se jeho okolí hodilo, aby jim sloužil svými schopnostmi, svou mocí. Lidé kolem něho se vlastně ani moc nezajímali, co to znamená, o čem to svědčí, kdo on je. Hlavně že to fungovalo, že Ježíš uzdravoval – a zadarmo, bez poplatků za lékařský výkon! Tak je musel Ježíš vyvést z omylu. Jeho primárním úkolem je hlásat Boží přítomnost, Boží milost, Boží království – dar uzdravování má proto, aby lidé zažili na vlastní kůži Boží lásku, Boží dotyk. Boží království je darem plnosti života. Pokud si to ovšem nespojují, tak se mýlí.
Být alespoň čas od času sám se sebou a s Bohem je důležité, jinak se člověk ztratí v každodenních úkolech, ve své službě, v pozemskosti a přestane vnímat své skutečné poslání. Tím je pro každého z nás nalézat Boha v tom, co děláme a žijeme, a tak společně s ním pracovat na růstu Božího království.
