Úterý 5. 12. 2023 - 1. týden adventní

Iz 11,1-10

Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi.

Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.

Jesseův rodokmen býval námětem leckterých středověkých maleb, protože jde o rodokmen „dynastický“, tedy rodokmen spojený s postavou krále Davida, a tedy i Ježíše. Prorok Izaiáš ohlašuje v situaci ohrožení (z dynastie je jen pahýl, pařez), že přijde nový král „David“. Zda měl na mysli konkrétní postavu z rodu Davidovců, není zcela zřejmé. Křesťané jeho slova vidí naplněná v Ježíši Kristu, jenž stojí v rodové linii krále Davida. Tato očekávaná postava nese atributy Hospodinova vyvoleného, jenž bude nadán dary Ducha a bude mít soudcovskou roli – zastane se chudých a pokorných, ale zničí svévolníky.

Tato vize spravedlivého panovníka je však zasazena do prostředí obnoveného ráje, a to na hoře Sionu, do svatého města Jeruzaléma. Onen ráj nespočívá jen v tom, že nikdo nebude nikomu škodit a člověk bude žít v původní harmonii s ostatními tvory, nýbrž především v poznání Hospodina, jež nebude omezeno na Izrael.

Každý z nás stojí v nějaké rodové linii, každý z nás vděčí svým předkům za mnoho. Každý z nás je vyvoleným Božím a nositelem jeho duchovních darů, a tím povolán i k tomu, aby se poznání Hospodina šířilo kolem.

Lk 10,21-24

Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit." Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli."

Těmi maličkými z Ježíšovy řeči jsou míněni učedníci, ti, kdo svěřili svůj život do společenství s ním, kdo byli a jsou ochotní opouštět minulost, nelpět na svých „postech“, postaveních, úspěších a vydat se s ním na nezajištěnou cestu – teprve na této cestě mohou poznat a být účastni tajemství vztahu Otce a Syna. V naší kultuře je důležité být velký, významný, mocný, je důležité mít patřičný image, ale pokud člověk spoléhá na tohle, tak nikdy nepronikne do tajemství Boží lásky.

Radujeme se z toho, že smíme patřit mezi maličké. Je to velké vyvolení. Většina lidí vůbec netouží vidět a slyšet Boží hlas, vejít do tajemství Boží přítomnosti a lásky, takže nám nijak nezávidí. Jenže pak se mnozí hroutí pod tíhou světa, který je obklopuje, protože nestíhají, nezvládají, nejsou dost „in“, nemohou si dovolit to či ono. My můžeme být těmi maličkými, těmi pozvanými do ticha, radosti, naděje.