Pondělí 5. 2. 2024 – 5. týden v mezidobí
1 Král 8,1-7.9-13
Šalomoun svolal k sobě přední muže izraelské, náčelníky kmenů, knížata rodů izraelských synů do Jeruzaléma, aby přinesli archu Hospodinovy smlouvy z Davidova města, ze Siónu. Shromáždili se tedy ke králi Šalomounovi všichni izraelští muži ve svátek v měsíci Etanim, to je v sedmém měsíci. Když přišli všichni izraelští přední muži, kněží vzali archu a přinesli Hospodinovu archu, stánek schůzky a všechno posvátné náčiní, které bylo ve stánku.
Přenášeli je kněží a levité. Král Šalomoun a všechno shromáždění Izraele, které se u něho sešlo před archou, obětovalo s ním brav a skot, který se pro množství nedal spočítat ani odhadnout. Kněží přinesli archu Hospodinovy smlouvy na její místo dovnitř chrámu, do velesvatyně pod křídla cherubů, neboť cherubové rozprostírali křídla nad místem archy. A tak cherubové zakrývali svrchu archu i její tyče. V arše nebylo nic, jen dvě kamenné desky, které tam vložil Mojžíš na Chorebu, desky smlouvy, sjednané Hospodinem s izraelskými syny při jejich východu z egyptské země. Jakmile kněží opustili svatyni, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží nemohli kvůli oblaku konat službu, poněvadž Hospodinova velebnost naplnila Hospodinův dům. Tehdy pravil Šalomoun: „Hospodin se rozhodl, že bude přebývat v temném oblaku; proto jsem ti vystavěl dům jako příbytek, místo, kde bys bydlel navěky.“
Králi Šalomounovi, Davidovu synu, se nakonec podařilo zrealizovat otcův úmysl a vystavět v Jeruzalémě Chrám. Ten byl zničen v roce 587/6 př. n. l. králem Nabukadnézarem. Nový byl postaven až po návratu z babylonského exilu. Chrám měl 3 části – předsíň, svatyni (se stolem na předkladné chleby a kadidlovým oltářem) a velesvatyni, kde měla být v textu uvedená archa se svým obsahem. Ta v době zničení Chrámu Babyloňany vzala za své, v tom Druhém chrámu už nebyla. Velesvatyně byla nejposvátnějším místem celého chrámu. Zápalné oběti (krvavé i nekrvavé) byly přinášeny na nádvoří před Chrámem. Smysl Chrámu byl v umožnění kontaktu mezi Bohem a vyvoleným lidem, neboť Chrám byl brán jako symbolické místo Hospodinova přebývání, místo, kde se zjevovala jeho sláva (hebr. kabod, řecky doxa).
Bůh není vázán na nějaké místo, budovu, schránu-svatostánek, a přece je pro člověka dobré takové místo zpřítomnění Boží přítomnosti mít. Boha lze oslavovat všude, všude s ním lze komunikovat, ale chrám člověku poskytuje určitou soustředěnost, centralizaci, neboť jeho středem je tajemné „přebývání“ Boží, pro katolickou, anglikánskou i pravoslavnou tradici ve svatostánku nebo ikonách. Ne všechny chrámy tak působí, mnohost uměleckých děl a různých kultických předmětů mohou spíše rušit než pomáhat k soustředění. Chrám je také, a to především, místem kultu, společného slavení spojení Boha a člověka. Proto je důležitý. Není však nezbytný, jak ukázaly zkušenosti z různých dob. Společné slavení, společná radost jsou ve skutečnosti nejdůležitější reakcí na Boží přítomnost.
Mk 6,53-56
Ježíš a jeho učedníci se přepravili na druhý břeh a přistáli u Genezaretu. Když vystoupili z lodi, lidé ho hned poznali. Proběhli celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné všude tam, kde slyšeli, že je. A všude, kam přišel do některé vsi nebo města nebo dvorce, kladli nemocné na volné prostranství a prosili ho, aby se směli dotknout aspoň střapce jeho šatů. A všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.
Lidé se sbíhají k Ježíšovi, takže nemá ani šanci si odpočinout, protože cítí jeho sílu, protože jim může pomoci. Ježíš uzdravuje, protože tím zvěstuje dar plnosti života, jenž je symbolem plnosti života v Božím království. Tam, kde je Ježíš, je život. Je na nás, zda jsme schopni se ho s vírou a důvěrou dotknout.
Dnes se lidé do kostela tak moc nesbíhají, netouží se Ježíše dotknout, protože se z něho stal někdo neživý, vzdálený, nezajímavý, neúčinný. Bohužel na tomto obraze o něm máme svůj podíl. Lidé od církve jako instituce tak nejspíš očekávají, že jim pomůže v jejich materiální nouzi (na faru často chodí lidé žebrat o peníze pod nejrůznějšími záminkami), se vztahem k Ježíšovi to však nijak nespojují. Otázka je, zda se my sami toužíme Ježíše skutečně dotknout. Opravdu dotknout, ne přijmout eucharistii pouze jako symbol, jako „vyznamenání“ či odměnu. Dotknout se Ježíše znamená vložit do něj svou důvěru, svou naději i beznaději, dotknout se i jeho ran, tedy dotknout se slabosti lidské existence.
