5. 6. 2022 – 7. neděle velikonoční: Seslání Ducha sv.
Sk 2,1-11
Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“
Letnice (něco jako naše dožínky) patřily ke třem velkým židovským poutním svátkům (Velikonoce-Pascha, Letnice a Svátky stánků), při nichž bylo žádoucí putovat do Jeruzaléma a účastnit se obřadů v Chrámu. Do Jeruzaléma přicházeli i zbožní Židé z diaspory, z různých koutů tehdejšího (obydleného) světa kolem Středozemního moře (oikumené) na svátky. Patřilo to k vyjádření jednoty židovstva a osobní zbožnosti, i když Židé z diaspory se nemohli poutních svátků v Jeruzalémě účastnit každý rok, zatímco pro místní (obyvatele starověké Palestiny) Židy to patřilo k náboženským povinnostem, které plnili i Ježíš a jeho rodina.
Učedníci společně s Ježíšovými příbuznými, Ježíšovou matkou a ostatními ženami slaví Letnice v Jeruzalémě. Darem Ducha se toto společenství ustavuje jako církev. Tak se naplňuje Ježíšův odkaz. Vyvolením Dvanácti i shromažďováním učedníků – mužů i žen – kolem sebe Ježíš církev založil ve smyslu společenství, které s ním bylo spojeno. Po jeho smrti je darem Ducha toto společenství ustaveno jako „instituce“ s posláním svědčit a hlásat evangelium a tak pokračovat v Ježíšově díle. On je v této své církvi přítomen právě skrze Ducha. Duch přináší jednotu. Vyprávění tvoří jakýsi kontrapunkt k příběhu s babylonskou věží, v němž lidé ztrácejí schopnost si rozumět navzájem. Zde ji nalézají. Přestože jsou z různého prostředí, různých jazyků, tak rozumějí onomu základnímu poselství, jež je jim sdělováno. Dar srozumitelnosti je velkým darem, o nějž je třeba usilovat i prosit. Výčet národů, jak je udává autor Skutků, odpovídá nejspíš rozšíření křesťanství ke konci 1. století n. l. Scéna seslání Ducha sv. je jakýmsi shrnujícím vyprávěním o počátku církve, jakýmsi „iniciačním rituálem“, jímž se ustavuje církev jako společenství jednoty v Duchu sv.
Od Galilejců se toho nedalo moc čekat, a přesto najednou byli přítomní zasaženi zvěstí, které rozuměli. Apoštolové k nim mluvili tak, že se každý z posluchačů cítil osloven ve svém vlastním jazyce, ve svém vlastním způsobu myšlení. Byl to dar shůry, který však potřeboval lidského prostředníka. I dnešní člověk potřebuje slyšet o velkých Božích skutcích ve srozumitelném podání, potřebuje slyšet, kdo a jaký je Bůh bez pohádkového či mytického nánosu, co znamená, že Ježíš z Nazareta je víc než velký člověk, že dary Ducha nejsou minulostí, že jsou i dnes, byť mají možná civilnější podobu než extatická vytržení.
Řím 8,8-17
(Bratři!) Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás. Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.
Když tu Pavle mluví o tělu, nemá na mysli pouhé fyzično člověka, jako by tělo samo o sobě bylo něčím hříšným, špatným. To hlásala gnóze a dlouhou dobu pak falešná křesťanská askeze. Pavel používá řecký pojem sarx, čímž rozumí lidskou přirozenost poznamenanou hříchem, egoismus v člověku. Žít svému tělu znamená žít sám sobě, se strachem o sebe, v bezohledném zajišťování vlastních potřeb na úkor druhých, v bezuzdném naplňování touhy po rozkoši, moci a bohatství. Ten, kdo podléhá tlaku takovéhoto životního nastavení, ztrácí sám sebe, zpronevěřuje se svému bytostnému určení, svému povolání být Božím partnerem, ztrácí tedy podíl na pravém životě, i když je fyzicky živ. Křesťan je však osvobozen od tlaku strachu o sebe, může žít nejen jako Boží obraz, ale jako Boží syn/dcera, tedy v úzkém společenství s Bohem, neboť jde cestou Ježíšovou.
Sekvence
Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.
Přijď se svými dary zas,
otče chudých, mezi nás,
přijď nám srdce potěšit.
Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.
Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.
Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.
Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení,
kořist pro tmu, pro omyl.
Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.
Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas,
svými dary pomoz všem.
Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.
Myslím, že tato sekvence vyjadřuje velmi dobře lidskou touhu po naplněném životě, který si ale nemůžeme zajistit úplně sami. Darů Ducha sv. je nám dnes zapotřebí snad víc než kdy jindy. Jsme bezradní, jsme snadnou kořistí pro tmu i pro omyl.
Jan 14,15-16.23b-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A (přece) slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“
Jaká přikázání má Ježíš na mysli? Nejde tak jednoduše o Desatero a jiná ustanovení, protože Ježíš mluví o svých přikázáních, tedy o těch, která sděloval svým učedníkům. Nejde primárně o morálku, nýbrž o víru v něj jako Božího Syna poslaného pro dobro (spásu)lidí. Zůstat zakotven v této víře znamená milovat Ježíše. Toho, kdo zůstává věrný = miluje Ježíše, miluje Bůh-Otec, protože v něm miluje zároveň i svého Syna. K udržení a rozvinutí této víry v Ježíše jako člověka i Božího Syna je učedníkům slíben dar Ducha, Parakléta, Přímluvce/Zastánce. Duch svatý bude doprovázet Ježíšovy učedníky-přátele po celé další dějiny. Je ovšem na nich, na nás, mu naslouchat, zůstat otevřeným k novým pochopením a interpretacím. Duch uvádí do pravdy, která však není povahy logické, ale existenciální.
