Středa 5. 6. 2024 – 9. týden v mezidobí
2 Tim 1,1-3.6-12
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, (aby hlásal) život slíbený v Kristu Ježíši, drahému synovi Timotejovi: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána. Děkuji Bohu, kterému sloužím s čistým svědomím – jako už moji předkové – když na tebe pořád vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí. A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti!
Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal (svým) svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil (moc) smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. K jeho (zvěstování) jsem byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Proto také tohle trpím, ale nestydím se za to. Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil, až do onoho dne.
2 Tim bývá označován za Pavlovu duchovní závěť. Jde však s největší pravděpodobností o pseudepigraf. Jeho autor shrnuje Pavlovo dědictví a rozvíjí v nových podmínkách života křesťanské obce. Autor jménem Pavlovým vyzývá k obnově radikality víry, k nasazení se pro víru. Na konci 1. či přelomu 1. a 2. století (kdy pastorální epištoly asi vznikly) dochází k jisté únavě, ochabnutí nadšení a angažovanosti křesťanů, ale také ke konfliktům s většinovou společností a římskou mocí. Proto je připomínán Pavlův příklad nasazení pro evangelium, a to přes nejrůznější útrapy a problémy. Pavel je již osobou hodnou následování, vzorem a autoritou. I pro nás by měla platit ona poslední věta. „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil.“ Víme, na čem stavíme svůj život, a můžeme mít důvěru, že Bůh zůstává s námi, i když to tak nemusí vypadat, ani to nemusíme tak prožívat.
Mk 12,18-27
K Ježíšovi přišli saduceové, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: `Zemře-li někomu bratr a zanechá po sobě manželku, ale žádné dítě, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.' Bylo sedm bratrů. První se oženil, a zemřel bez potomka. Jeho manželku si vzal druhý, ale i on zemřel bez potomka. Stejně tak třetí. A nikdo z těch sedmi nezanechal potomka. Poslední ze všech zemřela i ta žena. Kterému z nich bude náležet při vzkříšení, až vstanou? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" Ježíš jim řekl: "Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc. Až (lidé) vstanou z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat, ale budou jako andělé v nebi. A co se týká mrtvých, že budou vzkříšeni, nečetli jste v Mojžíšově knize (na tom místě, kde je řeč o hořícím) keři, jak mu Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův?‘ On není Bohem mrtvých, ale živých! Velmi se mýlíte!"
Dalšími debatéry, kteří chtějí Ježíše přivést do úzkých, jsou saduceové, tedy z velké části příslušníci aristokracie a kněžské vrstvy. Absurdní příklad, kterým chtějí Ježíše dostat do úzkých, vychází z levirátního zákona, kdy nejbližší příbuzný zemřelého si má vzít jeho ženu a zplodit mu s ní potomka. Jde o zachování rodu. Saduceové uvádějí tento příklad, protože nevěřili ve vzkříšení z mrtvých a chtějí tím ukázat, že tato víra je nesmyslná. Ježíš je, podobně jako farizeje a herodiány, převeze, protože demaskuje jejich nevíru a zlý úmysl. Zmrtvýchvstání neznamená prostou obnovu pozemského života, jde o novou realitu, která není poznamenána zánikem. I Ježíš argumentuje z Písma (z Mojžíše – zde z knihy Exodus 3) poukazem na Boží zjevení Mojžíšovi, kdy se Bůh představuje jako Bůh praotců, což dává smysl jen, když oni v něm žijí.
