Pátek 5. 8. 2022 – 18. týden v mezidobí

Nah 2,1.3; 3,1-3.6-7

Hle, po horách přichází posel radosti, který zvěstuje pokoj! Slav, Judo, svoje slavnosti a splň svoje sliby. Zhoubce už nebude tebou procházet, docela je zničen. Neboť Hospodin obnoví důstojnost Jakuba jako důstojnost Izraele, protože pustošitelé je zpustošili, a zničili jejich odnože. Běda krvelačnému městu, celé je ve lži, plné je násilí, nepřestává loupit! Biče práskají, kola rachotí, pádí koně a drkotají vozy, jezdci na vzpínajících (se ořích), kmitají se meče a blýskají se kopí, množství zabitých, hromady mrtvol – není jim konce, klopýtá se přes mrtvá těla! Poházím tě výkaly, pohaním a postavím na pranýř. Každý, kdo tě spatří, prchne od tebe a řekne: „Veta je po Ninive! Kdo by se nad ním slitoval? Kde najdu ty, kdo by ho potěšili?“

Prorok Nahum je prorokem naděje pro Izrael-Judu, protože je svědkem zániku města Ninive v roce 613 př. n. l., sídelního města asyrských králů. Izrael (Severní říše) už neexistoval, ale Asýrie představovala velkou hrozbu pro ještě existující Jižní říši (Judsko), proto její zánik je důvodem k radosti. Prorok je hlasatelem naděje a obnovy i potrestání násilnické Asýrie, velmoci tehdejšího světa. Asýrie skutečně zanikla, vystřídaly ji však říše babylonská a posléze perská. Hospodin tedy obnovil důstojnost Jakuba-Izraele, ale ten si to přičítal jako vlastní zásluhu a obnovu nevzal vážně jako obnovu smýšlení, obnovu vztahu k Hospodinu. A tak na něj záhy dopadl těžký úděl vyhnance v babylonském exilu.

Bůh nabízí, Bůh otevírá cesty k obnově, ale je na člověku, aby tuto nabídku přijal a realizoval ji.

Mt 16,24-28

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Syna člověka, jak přichází se svým královstvím.“

To, že jít za Ježíšem, znamená kříž, znamená cestu námahy i odříkání, cestu, na níž se člověk učí vzdávat své sebestřednosti, tak úplně brát nechceme. My chceme pohodlí a jistoty a snažíme se dobrat se jich stůj co stůj. Ježíšova výzva k následování neznamená vymýšlet si utrpení a přidělávat si obtíže, neznamená adorovat odříkání, utrpení a trápení, nýbrž brát je, když přicházejí, jako nutnou součást života, své životní cesty.

Stačí sledovat, co se děje ve společnosti, jak lidé čekají, že za ně bude vláda nebo někdo jiný řešit problémy, jak se tyto problémy snaží přehrát jinam, jak se domáháme blahobytu a děsíme se toho, že máme šetřit a topit o dva stupně méně než dosud. A jak už nás nebaví podporovat Ukrajinu a Ukrajince či jiné potřebné. Začínáme se zahlcovat strachem o sebe. A to je právě to, co nás Ježíš nutí opustit.