Pondělí 5. 8. 2024 – 18. týden v mezidobí
Jer 28,1-17
Na začátku kralování judského krále Sidkijáha, čtvrtého roku pátého měsíce, řekl mi Chananjáh, syn Azurův, prorok z Gibeonu, v Hospodinově domě před kněžími a vším lidem: „Tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Zlomím jařmo babylónského krále! Ještě dvě léta a dám zase na toto místo přinést všecko nářadí Hospodinova domu, které vzal babylónský král Nabuchodonosor z tohoto místa a přenesl je do Babylóna.
Také judského krále Jechonjáha, syna Jehojakimova, a všecky judské vyhnance, kteří se dostali do Babylóna, přivedu nazpět na toto místo – praví Hospodin – neboť zlomím jařmo babylónského krále.“ Tu odpověděl prorok Jeremiáš proroku Chanajáhovi před kněžími a vším lidem, který právě byl v Hospodinově domě. Prorok Jeremiáš řekl: „Ať se tak stane! Kéž tak učiní Hospodin! Ať Hospodin splní tvá slova, která jsi prorokoval, aby se zas vrátilo nářadí do Hospodinova domu a všichni vyhnanci z Babylóna na toto místo. Ale slyš toto slovo, které mluvím do uší tobě a všemu lidu: Proroci, kteří byli přede mnou i před tebou od dávných dob, prorokovali proti mnoha zemím a proti velikým královstvím válku, hlad a mor. Avšak o proroku, který předpovídá štěstí, se teprve tehdy pozná, že je prorokem, že ho poslal skutečně Hospodin, když se splní slovo toho proroka.“ Tu vzal prorok Chananjáh jařmo ze šíje proroka Jeremiáše a rozlámal je. Pak řekl Chananjáh přede vším lidem: „Toto praví Hospodin: Tak zlomím jařmo babylónského krále Nabuchodonosora ve dvou letech na šíji všech národů.“ Prorok Jeremiáš odešel svou cestou. Když prorok Chananjáh rozlámal jařmo na šíji proroka Jeremiáše, oslovil Jeremiáše Hospodin: „Jdi a řekni Chananjáhovi: Tak praví Hospodin: Jařmo dřevěné jsi rozlámal, ale udělám místo něho jařmo železné! Neboť tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Železné jařmo položím na šíji všech těchto národů, aby sloužili babylónskému králi Nabuchodonosorovi, a budou mu sloužit (i polní zvěř mu dávám)!“ Pak řekl prorok Jeremiáš proroku Chananjáhovi: „Slyš, Chananjáhu! Hospodin tě neposlal, ale ty jsi svedl tento lid, aby se spoléhal na lež! Proto praví Hospodin: Hle, pošlu tě pryč ze světa: tohoto roku zemřeš, neboť jsi kázal vzpouru proti Hospodinu!“ Prorok Chananjáh zemřel v sedmém měsíci toho roku.
Konfrontace dvou proroků, chrámového proroka Chananjáha a nezávislého proroka Jeremiáše je dramatem pravdy a líbivé řeči. Zatímco Chananjáh populisticky hlásá radostnou budoucnost a popírá Jeremiášovo varování (symbolické gesto s dřevěným jařmem), Jeremiáš trvá na svém varování. I on by chtěl říkat útěšná slova, ale ta v dané situaci nejsou na místě. V roce 597 př. n. l. odvedl král Nabudkadnésar (Nabuchodonosor) první zajatce z vrchní vrstvy do Babylónu a odnesl také drahocenné náčiní z Chrámu. Chananjáh hlásá brzký konec poroby, návrat odvlečených a obnovení nezávislosti Jižní říše, tedy populistickou verzi budoucnosti, Jeremiáš znovu a znovu varuje, neboť porobení Judska je důsledkem odklonu od Hospodina. Bez obrácení a nábožensko-politické a sociální obnovy není východiska z této krize. Jeremiášovi nezbývá než hlásat trpkou pravdu, jakkoliv by si přál něco jiného: vysvobození není na dohled, situace se může ještě vyhrotit, falešné naděje jsou zhoubné.
Důvěra v Hospodina neznamená, že věci půjdou hladce, že nedojde k osobním či společenským problémům a katastrofám. Boží cesty jsou nevyzpytatelné, ale mnoho z lidských katastrof je zaviněno člověkem samým (jednotlivce i celým společenstvím). Bůh netahá za člověka kaštany z ohně.
Mt 14,13-21
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Ježíš je natolik proslulý, že nemá možnost ani na chvíli oddechu. Davy se za ním valí, protože v něm vidí naději. On je nezklame, i když učedníci mají snahu se zástupů zbavit poukazem na pozdní čas a potřebu jídla. Ježíš jim však nabídne jinou perspektivu – oni mají být těmi, kdo potřeby davů uspokojí. Moc tomu nerozumějí, protože možnost uspokojit potřebu jídla pro tak mnohé je nad jejich možnosti. Ježíš tedy bere věc do svých rukou, obrací se k Otci a z pěti chlebů a dvou ryb se stane strava pro více než 5000 mužů (a k tomu navíc jsou ženy a děti) a ještě toho mnoho zbude. 12 košů zbylých kousků je symbolickým poukazem na Boží štědrost (12 znamená dokonalost, plnost).
Učedníci zažili výjimečnou zkušenost – když se člověk rozdělí i o to málo, co má, najednou je toho mnohem více, než by čekal. A to nemusí nastat takový zázrak, jakého byli učedníci svědky. Bůh je štědrý, dává v nadbytku, když člověk se na něj spolehne a dá k dispozici to, co má. Daru je třeba si vážit, proto i sesbírání drobných zbytků je důležité. Nic nemá přijít nazmar.
