Pondělí 6. 1. 2025 – slavnost zjevení Páně (Tří králů)

Iz 60,1-6

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, poklady národů přijdou k tobě. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu.

Autorem tohoto útěšného textu je prorok, který navázal na prorockou tradici Izajášovu a nabízí adresátům, kteří mají šanci na návrat do Jeruzaléma a Judska, útěšnou perspektivu. Svět je sice v temnotě, ale pro Izraelity vzchází světlo, světlo Hospodinovy přítomnosti. Izrael bude vysvobozen ze svého pobývání v zajetí a bude to vysvobození (spása) mocné, protože se stane světlem pro ostatní. Ve tmě, která nad nimi vládne, Izrael bude tím, kdo nabídne světlo, perspektivu. To by mělo být i rolí církve. Ona jako pokračovatelka a nositelka zaslíbení má být společně s Izraelem víry viditelným zdrojem záře, radosti a lásky pro okolní svět, tak aby i ten skrze ni zahlédl Hospodinovou velikost a mohl mu vzdát chválu.

Ef 3,2-3a.5-6

(Bratři!) Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších pokoleních to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno (z osvícení) Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, (když uvěří kázání) evangelia.

Tajemství, o němž autor Listu Židům mluví, nám dnes přijde samozřejmou skutečností, totiž že Bůh je pro všechny a že na všechny se vztahují zaslíbení, pokud přijmou Kristovu roli ve spáse celého stvoření. Bůh je univerzální a jeho nabídka spásy skrze Ježíše Krista je tedy také univerzální, je nabízena všem. V 1. století n.l. to bylo důležité sdělení, protože šlo o židovské dědictví, o židovský výlučný nárok na spásu, na postavení vyvoleného lidu v dějinách spásy, spásného Božího jednání. V návaznosti na apoštola Pavla tohle autor zdůrazňuje zřejmě adekvátně k problémům, které v tomto ohledu vyvstávaly.

Autor de facto nepoužívá slovo spása, nýbrž dědická práva, což je spojeno se synovstvím. Dědicem je ten, kdo je jako dědic ustanoven nebo stojí v dědické linii: potomky nelze tak jednoduše vydědit. Dědictví, o něž jde, je samozřejmě zvláštní, protože není odkazem někoho, kdo již nežije, nýbrž darem toho, kdo je zdrojem života – toto dědictví může člověk do jisté míry užívat už na zemi (jako ten mladší syn otcův, který je ovšem prošustroval), ale v plnosti se mu ho dostane až překročí omezenost prostoru a času, tedy po jeho smrti. Aby se člověk stal dědicem naplno, musí projít smrtí k plnosti života. Je to tedy s tím dědictvím poněkud obráceně.

Mt 2,1-12

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu.‘" Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili do své země jinou cestou.

Nově narozenému židovskému králi se přicházejí poklonit mudrci od východu, pohanští učenci té doby. Oni – pohané otevření pravdě, kterou poznávají na základě svých vědomostí a schopností – nelení a vydávají se na dalekou cestu, aby vyjádřili úctu, aby si ověřili pravdivost svého poznání a sklonili se před pravdou. Tou pravdu je malé bezmocné dítě. Proti nim stojí úspěšný a relativně mocný panovník – Herodes a celá svita židovských učenců, kteří mají snadný přístup k pravdě a nemusejí se za ní plahočit nikam daleko. A přesto ji odmítnou, přesto je nechá zcela chladnými. Heroda ovšem ne, jenž si ji vyloží jako ohrožující zvěst. On na rozdíl od učenců bere pravdu vážně, ale nesprávně jako ohrožení vlastního života, vlastní moci a vlády. A tak nám evangelium nabízí tři možné postoje k pravdě: usilovné hledání a ověřování, úcta, která nedbá na překážky, lhostejno k pravdě, která je na dosah, a strach z pravdy, snaha ji potlačit, zničit. Ten pozitivní přístup mají ti pohanští učenci, a ti, kdo by ho měli mít, jsou buď k pravdě lhostejní nebo ji vnímají jako ohrožující, a proto se snaží vší silou zabránit jejímu šíření. Mudrci tuto pravdu nalézají v plnosti, sklání se před ní a chrání ji, takže ji nevydají napospas zlu. On tři dary vedly k ustálení počtu mudrců na tři. Tyto dary mají symbolický charakter: odkazují na Ježíšovu královskou a kněžskou důstojnost i na jeho poslání v dějinách spásy. Ježíš je pomazaný – Mešiach, Mesiáš – jeho pomazání je ovšem i pomazáním k smrti.

Bůh zve všechny lidi k poznání pravdy, dává jim hvězdu, která je může vést, dává jim rozum i schopnosti, záleží na každém, jak je ochoten hvězdu ukazující na pravdu následovat, k čemu svůj rozum a schopnosti využije. Zda se před pravdou sklání v úctě, nebo je k ní lhostejný, nebo dokonce se ji pokouší popřít, znevážit a zničit, protože se bojí o sebe a své postavení nebo moc a majetek.