Neděle 6. 11. 2022 – 32. neděle během roku
2 Mak 7,1-2.9-14
Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: „Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců.“ Druhý pak v poslední chvíli řekl: „Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.“ Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, aby vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: „Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.“ Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti. Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: „Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude!“
Tento legendární hrdinský příběh o sedmi bratřích a jejich matce, kteří raději podstoupí smrt, než by se zpronevěřili svému přesvědčení (věrnosti Zákonu) se čte především pro vyslovení víry v posmrtný život, ve vzkříšení z mrtvých. Židovská tradice dlouho neměla jasnou představu o životě po smrti. Podobně jako antická tradice měla jakousi představu stínové existence člověka v šeolu. Teprve s pronikáním apokalyptických představ se od 2. století př. n. l. objevuje v tradici víra v posmrtný život, resp. ve vzkříšení mrtvých. Nejjasněji je formulována právě v 2 Mak a v Knize Moudrosti, tedy v obou knihách, které patří mezi tzv. deuterokanonické knihy.
Naděje v posmrtný život není dnes tou nejnosnější, ani mnozí křesťané ve vzkříšení nevěří, i když to patří k podstatě evangelia. Na důležitosti nabyl tento náš pozemský život, nejspíš proto, že se nám dobře daří. Horizont věčnosti nabývá na důležitosti ve chvíli, kdy je život člověka radikálně omezen, kdy mít radost ze života na zemi není vůbec snadné. Pak perspektiva, že to není jediná realita, je důležitá. Ona však je důležitá i z jiného hlediska, jež se však špatně uplatňuje: kdybychom brali perspektivu naplnění života mimo tuto pozemskou realitu, tak by nás to mohlo naplňovat mnohem větším klidem a pokojem, protože by pak nebylo nutné všechno stihnout tady.
2 Sol 2,16-3,5
Bratři! Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. A tak, bratři, modlete se za nás, aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s (pomocí) Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.
Autor listu jménem Pavlovým na jedné straně svolává na své adresáty Boží požehnání, na druhé je prosí o modlitbu pro svou apoštolskou práci. Obojí je důležité. A dále pak vyjadřuje důvěru, že Pán je ochrání a posílí, dodá jim potřebnou sílu a odvahu ke konání dobra i k hlásání. I jako svým způsobem zodpovědný činitel musí své dílo přenechat lidem a Bohu. I k tomu je třeba odvahy a důvěry, že i bez něho věci budou fungovat dál, že Bůh i lidé jsou v akci. Tohle vědomí potřebujeme občas i my sami. Není možné všechno zajistit a zabezpečit – a hlavně to není naším úkolem.
Lk 20,27-38
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ‚Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“
Saducejové, jak plyne z evangelního textu, nevěřili ve vzkříšení z mrtvých. V době Ježíšově to v židovstvu nebyla všeobecně rozšířená a přijímaná myšlenka. A protože Ježíš o vzkříšení z mrtvých mluvil, tak se jej i víru ve vzkříšení pokusili tak trochu zesměšnit poněkud absurdním příkladem s odvoláním na Písmo (ustanovení levirátního manželství). Vzkříšení si vykládali hodně materialisticky, proto jim ta představa nemohla fungovat. Ježíš je s jejich vymyšleným příběhem vyslechne a pak jim ukáže, kde je ta logická chyba. Život po smrti, tedy vzkříšení z mrtvých, je jiného druhu než tento pozemský, přesahuje lidské představy a pomíjivost v něm nemá místo. Je zachována identita člověka (tedy těch sedmi bratří, té ženy i Abraháma, Izáka a Jakuba), ale ne v pomíjivém modu lidské pozemské existence. Ježíš argumentuje z Písma na úrovni chápání tehdejší doby. Jednak je zřejmé, že Písmo zná a umí používat, že je schopen vést debatu na úrovni svých oponentů, jednak argumentuje srozumitelně a názorně.
Se současnými lidmi by Ježíš mluvil současným jazykem i způsobem tak, aby ho chápali a aby to posluchačům či partnerům v dialogu dávalo smysl. Je na nás abychom se i my namáhali Ježíšovu zvěst vyložit nejen srozumitelným jazykem, ale i pochopitelně, v logice současného člověka. To na prvním místě znamená naslouchat, orientovat se a pak teprve mluvit. A samozřejmě sami rozumět tomu, co chceme sdělit. Což není vůbec samozřejmé.
