Pondělí 6. 12. 2021 – 2. týden adventní

Iz 35,1-10

Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!" Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí. Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat "cestou svatou"; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; (jen) vysvobození po ní půjdou. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

Prorok Izajáš posiluje naději svých adresátů, že obtížná situace, v níž se nalézají, skončí. Bůh není Bohem utrpení a smrti, nýbrž Bohem, který daruje radost a život, Bohem přejícím. Izajáš zaslibuje mesiánský čas, který v plnosti není realizovatelný na této zemi, ale který lze již tady zakoušet. Mesiáš už přeci přišel! Člověk může Boží království, což je to, co Izajáš vlastně předpovídá, zakoušet, pokud bude „čistý“, tedy pokud bude ochoten žít pro druhé, žít poctivě, žít v radosti a s nadějí.

Bůh slibuje odplatu, ale ta odplata není pomstou na nepřátelích, nýbrž odměnou pro ty, kdo se znovu odváží mít naději, kdo se vzmuží. Božskou odplatou je velkorysá láska. Podobně jako autor knihy Baruch, z níž se četlo včera a který z Izajáše nepochybně čerpal, vyzývá Izajáš k obnově důvěry. Je třeba posílit skleslé ruce a upevnit ochablá kolena, tedy je třeba se vzchopit a vydat na cestu. Co to znamená? Myslím, že je třeba začít obnovou intimního vztahu s Bohem, obnovou radosti z víry a touhy sdílet ji s ostatními.

Lk 5,17-26

Když jednoho dne Ježíš učil, seděli kolem farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma. Moc Páně v něm působila, aby uzdravoval. Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnutý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu, a otvorem ve stropě ho i s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: "Člověče, odpouštějí se ti hříchy!" Učitelé Zákona a farizeové začali uvažovat: "Co je to za člověka? Dopouští se rouhání! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh." Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl jim: "O čem to v srdci uvažujete? Co je snadnější - říci: 'Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: 'Vstaň a choď'? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" – řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" A on před nimi hned vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a velebil Boha. Všechny pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: "Dnes jsme viděli něco podivuhodného!"

Ježíš svým jednáním naplňuje mesiánské předpovědi: uzdravuje, přináší naději, projevuje se mocnými skutky, ale mnohem víc než na fyzickém uzdravení člověka mu záleží na jeho nitru. Starověk vnímal častou souvislost mezi nitrem člověka a jeho nemocí. Tím není řečeno, že každá nemoc či postižení mají původ v nějakém vnitřním nebo etickém problému, ale leckdy tomu tak je, jak odhaluje i moderní tzv. celostní medicína. Ježíš uzdraví člověka, což je vnímáno jako něco božského, ale když odhalí souvislost mezi hříchem a nemocí, tedy když napřed zbaví člověka příčiny jeho neduhu a pak teprve neduhu samotného, jenž je průvodním jevem, jsou jeho oponenti šokováni. Jednak prokazuje božskou moc (hříchy může odpouštět jen Bůh), jednak odhaluje jejich pokrytectví – jde vždy primárně o uzdravení vztahu člověka k Bohu, pak teprve o symptomy a jejich odstranění.

Prosíme-li o uzdravení nějakého člověka, prosme nejdříve o uzdravení vlastního srdce, vlastních úmyslů, pak o uzdravení vztahu daného člověka k Bohu a teprve nakonec o uzdravení fyzické. Bůh není zásobníkem na splněná přání a my mu nejsme rovnocennými partnery. Musíme mu uvěřit, že chce dobro, a naučit se svěřovat s důvěrou své starosti jeho lásce, což zároveň znamená, že s odvahou učiníme vše, co je možné pro zlepšení situace.