Neděle 6. 2. 2022 – 5. neděle v mezidobí

Iz 6,1-2a.3-8

Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“

Izajáš spatřil Boží slávu a to jím tak otřáslo, že se cítil blízko smrti. Boží velikost je něco tak nepředstavitelného, že když se člověk setká jen s částí toho, je otřesen, „převálcován“, protože jej to zcela přesahuje. Zažívá v pravém smyslu to, co znamená bázeň: ne strach, obavy, ale onu z lidské strany nepřekonatelnou propast mezi lidstvím a božstvím, ono ohromení a nevyslovitelný úžas, oslepení. Bůh však může tuto propast překonat – tak to zažil i Izajáš. Byl zbaven své lidské nesvatosti, nedostatečnosti, hříšnosti, aby mohl před Bohem stát. A Bůh se na něj obrací s nabídkou poslání, které Izajáš přijímá.

Bůh může překonat onu vzdálenost mezi sebou a člověkem, aniž přestane být Bohem. Aby však člověk mohl přebývat v jeho blízkosti, musí odložit své falešné já. Pak se může stát skutečným Božím povolaným, Božím poslem.

1 Kor 15,1-11

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.

Pavel tu cituje nejstarší dochované základní vyznání víry a zdůrazňuje, že jde o tradici, o něco, co on sám přejal, co není z jeho hlavy. Základem víry Ježíšových následovníků je Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání, jež se děje v souladu se zjevenou Boží vůlí (Písmem), což znamená, že Ježíšova smrt není ničím náhodným, nevymyká se z Boží prozřetelnosti, a i když je lidským hříchem, Bůh ji proměňuje svým zásahem (vzkříšením) ve vítězství dobra, Boží moci. Bůh Ježíše neopustil, naopak jeho oběť proměnil v záchranu ostatních. Pak Pavel cituje linii svědků, na jejímž konci stojí on sám.

Historicky z toho plyne, že to, co my nazýváme velikonocemi a časově ohraničujeme ve shodě s evangeliem podle Lukáše, trvalo mnohem déle – mezi zkušeností Ježíšova zmrtvýchvstání (Petrovou a dalších) a Pavlovým „obrácením“ a osobní zkušeností musel uplynout mnohem delší čas, nejspíš několik let.

Pavel si je vědom svého zvláštního postavení v linii svědků, protože na rozdíl od před tím jmenovaných on Ježíše fyzicky neznal, nepatřil mezi jeho bezprostřední pozemské učedníky a následovníky, a přece byl mezi ně povolán, a to dokonce jako ten, kdo chtěl původně pravý opak, víru v Ježíše jako zmrtvýchvstalého zničit. Toho si je Pavel dobře vědom, ale to neumenšuje jeho službu. Milost Boží pracuje podle svých, nikoliv našich kritérií.

Lk 5,1-11

Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Ježíš je tu pro zástupy, je tu pro všechny, kdo mu chtějí naslouchat. Potřebuje však i spolupracovníky. Jedním z nich byl i Šimon-Petr. Ježíš použil jeho loď jako „kazatelnu“ a pak nabídl Šimonovi odměnu, která však vyžadovala ochotu ji přijmout. Příběh se odehrál ráno, když se rybáři vrátili z rybolovu, a to s prázdnou. Šimon, zkušený rybář, má znovu jet na moře (v dobu, kdy se vlastně už nelovilo) a spustit sítě. To mu jako zkušenému rybáři přijde divné, ne-li nesmyslné, ale poslechne. Výsledek je ohromující. Tam, kde předtím nebyla ani rybička, je najednou spousta ryb. Tu Šimonovi dojde, že Ježíš je někdo víc než kazatel. A je ohromen. Ale nešlo o ryby. Ježíšovi šlo o Šimona Petra a jeho druhy, aby jim ukázal, co jim nabízí, k čemu je volá – nelovit ryby, nýbrž následovat ho v činnosti pro druhé. A oni nechali sítě a šli.

Ježíš Petra a jeho druhy, syny Zebedeovy, překvapil (dá se říci, že převezl) na poli jejich profese, kterou výtečně znali, aby jim ukázal novou cestu, aby ho vzali zcela vážně a byli ochotni s ním jít. To se může stát i nám a je třeba se podívat, kam nás taková situace chce nasměrovat, jakou cestu před námi otevírá.