Úterý 6. 2. 2024 – 5. týden v mezidobí

1 Král 8,22-23.27-30

Šalomoun se postavil před Hospodinův oltář v přítomnosti celého shromáždění Izraele, roztáhl své dlaně k nebi a řekl: „Hospodine, Bože Izraele, není Boha nahoře na nebi ani dole na zemi podobného tobě. Zachováváš smlouvu a přízeň svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým svým srdcem. Což vskutku může Bůh bydlet na zemi?

Hle, nebe a nebesa nebes tě nemohou obsáhnout, tím méně tento dům, který jsem zbudoval. Obrať se k modlitbě svého služebníka a k jeho prosbě, Hospodine, můj Bože, a vyslyš jeho volání a modlitbu, kterou tvůj služebník dnes k tobě vznáší. Tvé oči ať jsou upřené na tento dům v noci i ve dne, na místo, o němž jsi řekl: ‚Zde bude mé jméno!‘ Vyslyš modlitbu, kterou se tvůj služebník modlí na tomto místě. Vyslyš prosbu svého služebníka i svého izraelského lidu, kdykoli se budou modlit na tomto místě. Vyslyš na místě, kde trůníš, v nebi, vyslyš a odpusť!“

Šalomoun, jenž nechal zbudovat Chrám, se při jeho otevření modlí jménem celého lidu. Bůh nemůže bydlet na zemi, proto nakonec Šalomoun mluví o Božím jménu. Jméno reprezentuje osobu. Boží pohled má být neustále upřen na Chrám, tedy Bůh má žehnat lidem skrze chrámovou bohoslužbu. Chrám tedy je trvalou připomínkou všem, že Bůh je pánem Izraele. Bůh je věrný, je ovšem také na člověku, aby zachoval věrnost. To se ani Šalomounovi nepodařilo.

Je dobře si připomínat Boží velikost, Boží neuchopitelnost, tedy Boží jinakost. Bůh přesahuje zcela naše představy, proto je třeba být opatrný v jednoznačných tvrzeních o Boží vůli, o Bohu jako takovém, protože jej stále připodobňujeme svým představám a zkušenostem. O Bohu nemůžeme mluvit jinak než pomocí toho, co známe, antropomorfně, jako je to v tomto textu, ale je třeba vědět a stále si připomínat, že jde o lidská vyjádření, lidské představy, analogii.

Mk 7,1-13

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; (po návratu) z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ A řekl jim: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svoje podání! Vždyť Mojžíš nařídil: ‚Cti svého otce a svou matku‘ a ‚Kdo potupí otce nebo matku, ať propadne trestu smrti‘! Vy však říkáte: ‚Kdo by prohlásil otci nebo matce: To, čím bych ti měl pomáhat, je „korban“, to jest dar (pro chrám)‘ – už mu dovolujete, že pro otce nebo matku nemusí nic udělat. Tak rušíte Boží slovo svým podáním a odevzdáváte to dál. A takových podobných věcí děláte mnoho.“

Tento text je zřejmě nejstarším písemným svědectvím o existenci ústní tradice v židovství, tzv. ústní Tóry. Ježíš tu stojí ve sporu s profesionály výkladu Zákona, kteří zákon obklopili nejrůznějšími dodatky a aplikacemi na současnou dobu (což bylo nutné vzhledem k vývoji společnosti, dalo by se říci, že ho novelizovali). Jenže ve snaze lidem regulovat život do detailů, aby si lidé byli jisti, že jednají správně, se dostali do pasti své snahy, když jim pod složitými rozbory a pravidly zmizel smysl původního ustanovení. Vedlejší problémy se posunuly na čelné místo. Řeší na příklad, zda je možné vzít zpět něco, co je již zaslíbeno Bohu (a co Bůh de facto nepotřebuje, zato jejich nejbližší ano) a přehlédnou to, co je vlastní Boží vůlí, vyjádřenou v Zákoně: starost o rodiče. Starost o rodiče je naplněním Božího zákona, vyjádřením respektu a lásky k Bohu, základní povinností člověka, a to nelze srovnávat s něčím, co Bůh ani neustanovil jako povinnost (zde dar Chrámu), co je dobrovolné, co je navíc. Toto navíc nemůže být rovnocenné základní povinnosti. Ježíšovi kritici svým spletitými výklady vylévali dítě i s vaničkou. Ježíšova kritika vrací pohled zpět na smysl Božích ustanovení, na Boha lásky, zodpovědnosti, starostlivosti, a odmítá jeho pojetí jako lakomce nebo nedotknutelného idolu (modly).

Tohle je zákonictví, které ohrožuje církevní společenství stejně jako židovské. Vždy je třeba se ptát po smyslu nejrůznějších tradic a ustanovení a nepěstovat je jako mrtvou literu, natož jako literu, která zabíjí, která ničí lidské životy. Člověk sám je zodpovědný za správné pořadí toho, co považuje za důležité, za svá rozhodnutí. Žádná instituce nemůže přejmout jeho zodpovědnost. Farizejové se o to de facto snažili. I to je obsaženo v Ježíšově kritice. Je třeba si uvědomit, že Bůh sám nic od nás nepotřebuje, ale naši pomoc, účast a lásku potřebují lidé. Jedině tak lze Bohu něco dát. Bůh nepotřebuje ani naši modlitbu, tu potřebujeme my sami. Bůh se nám chce dávat, ne od nás něco vymáhat.