Sobota 6. 3. 2021
Oz 6,1-6
Vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, on (nás) zranil a on nás obváže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít. Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat! Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo, protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha (chci) víc než celopaly.
Utěšlivý Ozeášův text v situaci krize. Bůh dopouští složité situace a prohry v dějinách vyvoleného lidu i v životních příbězích jednotlivých věřících. Často si je ovšem způsobujeme také sami. Důležité je, že je možné najít u Boha útočiště a spolehnout se na jeho dar pravého vítězství, pravého života. Poznávat Hospodina, touha po něm je nad všechny posty a oběti. Poznání znamená v biblické řeči mnohem víc než intelektuální znalost, jde o sjednocení, vzájemné spojení. Poznat druhého znamená darovat se mu (proto se toto vyjádření používá i o sexuálním spojení muže a ženy; např. „Adam poznal svou ženu a ona porodila….“, Maria říká andělovi „vždyť muže nepoznávám“). A tuto touhu po onom hlubokém poznání, sjednocení, Bůh naplní, daruje nám život v plnosti, v plnosti jeho poznávání, jeho blízkosti.
Ozeáš používá nádherné obrazy, silné zejména pro ty, kdo vědí, jak vyprahlá země může být a jak snadno z takové země zmizí rosa. Boží požehnání přichází jako osvěžující déšť, který se vsakuje do žíznivé země.
Kéž jsme tou žíznivou zemí!
Lk 18,9-14
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému!' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Známý příběh (příkladové vyprávění) z Lukášova evangelia: ctnostný farizeus, který předkládá Bohu své dobré skutky a očekává jen stvrzení své výjimečnosti jako odměnu, a to o to větší, o kolik jeho ctnostnost přesahuje hříšnost celníka, který se v Chrámu také modlí. Srovnáním s něčím horším vždycky o to víc vynikne to lepší. Staví se tak na Boží místo a vynáší soud o člověku, o němž nic neví, a ještě svůj soud podsunuje Bohu. Celník si nemůže před Bohem dělat na nic nárok, nemůže mu předložit svůj příkladný život, proto se neodvažuje ani podívat se kolem a pozvednout svůj zrak k nebi. Ví, jak to s ním je, ale doufá v Boží přijetí, očekává Boží smilování, dar odpuštění.
Chybou onoho farizeje samozřejmě není, že žije ctnostným životem a plní do puntíku své povinnosti, nýbrž že se díky tomu vidí i v Božích očích jako lepší člověk. Sám sebe už postavil po Boží pravici. Od Boha nemá co nového očekávat, protože je sám se sebou tak spokojený, že Bůh mu tak maximálně může poklepat na rameno a říci mu „jsi skvělý“, „jsi úžasný“, „jsem z tebe celý vedle“. Ale vlastně nepotřebuje ani to. Nepotřebuje Boží lásku, potřebuje Boha jen jako zrcadlo, do něhož by se mohl se zalíbením sám na sebe dívat. Ne na Boha, ale na sebe. Takový Narcis z řeckého mýtu. Když nepotřebuje, tak nepotřebuje, a proto odejde bez Boží odezvy. Naproti tomu celník od Boha očekává mnoho a také Bůh od něho, proto celník odchází v plnosti Božího požehnání, s Bohem v srdci. To ho snad dovede i ke změně života.
Možná sebe vidíme jako pokorného celníka, ale možná to je leckdy jen farizejský převlek. Bůh od nás chce jedno jediné – upřímnost. Bez upřímnosti není lásky. Nepotřebuje, abychom se před ním plazili, sypali si popel na hlavu, zveličovali svou hříšnost, nýbrž abychom byli vůči němu upřímní, nezakrytí, s otevřeným srdcem, žízniví po jeho přítomnosti, po jeho lásce.
