Neděle 6. 3. 2022 – 1. neděle postní

Dt 26,4-10

Mojžíš řekl lidu: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: 'Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!' Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“

Tento text je označován za tzv. malé historické kredo Izraele, neboť shrnuje základní etapy vyvolení od Abraháma po usazení v zaslíbené zemi. Za toto vyvolení a Boží vedení má každý Izraelita projevovat vděčnost a vzdávat dík přinášením oběti, tedy odevzdáním podílu toho, co z Boží lásky dostal.

Bůh jistě nepotřebuje naše dary pro sebe, ale potřebuje je pro lidi v nouzi. Vděčnost za to, co máme (a není to nikdy jen naše zásluha), se projevuje nejlépe tím, že se o to dokážeme dělit. Jak zdůrazňuje autor 1. listu Janova: nelze milovat Boha, kterého nevidíme, a nemilovat bližního, kterého vidíme, který je vedle nás. Milovat znamená přijmout spoluúčast na životě druhého člověka, druhých lidí.

Řím 10,8-13

Co říká Písmo? 'Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci'; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ‚Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.‘ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem; všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ‚každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen‘.

Tímto výrokem Pavel nehlásá, že stačí, když člověk o své víře mluví a „teoreticky“ věří v Ježíšovo zmrtvýchvstání, nýbrž poukazuje na důležitost víry jako východiska vztahu k Bohu, jež však není omezena jen na vyvolené, nýbrž ji Bůh nabízí všem bez rozdílu. Bůh je Bohem všech lidí a o každého člověka stojí. V této pasáži mluví Pavel o důležitosti víry v Ježíšovo zmrtvýchvstání a jeho podílu na Božím životě, protože právě v tom se Ježíšovi následovníci lišili od tehdejších Židů. Tím nepopírá důležitost života zakotveného ve víře a jeho plodů.

Lk 4,1-13

Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk.‘“ Pak ho (ďábel) vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘“ Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům vydá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Ježíš je po křtu v Jordánu, jenž se stal manifestací jeho poslání a identity, naplněn Duchem sv. Ten ho však nevede na výšiny, ani k zázračným činům, ani k davům, které by obdivovaly jeho moudrost, nýbrž na poušť, do samoty, do prostředí bez života, do situace nouze. Tam se Ježíš připravuje na to, k čemu je vyvolen. Poušť je v dějinách Izraele místem zkoušky, místem rebelie i místem setkání s Bohem. 40 dní poukazuje jak na 40 let putování Izraele pouští, tak na 40 dní Mojžíšova půstu před obdržením desek Zákona. Ježíš je tedy postaven do situace zkoušky, v níž vyvolený národ opakovaně selhával, i do linie Mojžíšova setkání s Hospodinem v daru Zákona. I Zákon, dar Boží, lze zneužít proti člověku i proti Bohu samotnému, jak se o to v trojím pokušení ďábel snaží. Využívá k tomu situace oslabení životních sil a tužeb v člověku. Ježíš se jím – přes svou vyčerpanost – nedá zmást a dokáže odolat ďáblovým lákavým nabídkám. Odhaluje falešné nakládání se Zákonem, jeho zneužití proti skutečné Boží vůli. A ukazuje, co znamená být Božím Synem: jeho synovství nespočívá v zázracích vyrážejících dech, nýbrž v poslušnosti Otci; není to nástroj k povýšení, nýbrž ke službě.