Úterý 6. 4. 2021 – Velikonoční oktáv
Sk 2,36-41
36Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ 37Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ 38Petr jim «řekl»: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého. 39Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“ 40A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ 41Ti, kteří «radostně» přijali jeho slovo, byli pokřtěni; a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.
Jde o závěr Petrovy řeči, kterou měl o Letnicích pro shromážděné Židy, kteří přišli na tento svátek (jeden z poutních svátků – zemědělsky dožínky) do Jeruzaléma. Petr ty, kdo byli osloveni jeho řečí, vyzývá, aby se obrátili a dali se pokřtít. Sloveso metanoein, často překládané jako činit pokání (což máme spojeno se „sypáním popela na hlavu“, vyznáním hříchů apod.), je přesnější překládat jako změnit smýšlení, obrátit se, což je ten základní krok. Petr vyzývá své posluchače, aby změnili svůj názor na Ježíše, aby se vzdali svých omezených představ o Bohu a jeho působení a přijali novou realitu, kterou Ježíš ve svém působení, ve své smrti a zmrtvýchvstání představuje. Tento krok je završen křtem, jehož potvrzením je dar Ducha sv., který jim umožní chápat to, co je pouhým lidským rozumem těžko uchopitelné.
Důležitý je onen poukaz na tradování víry, resp. zvěsti o naplnění Božích zaslíbení v Ježíšovi. Tato zaslíbení mají platnost až do konce dějin. Zároveň to znamená poukaz na pokračování společenství víry – církve. Tradování zvěsti o Ježíšovi (tradování víry) již není omezeno jen na ty, kdo měli možnost kontaktu s pozemským Ježíšem z Nazareta, nýbrž se šíří i na základě zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, na základě osobní zkušenosti víry.
Jan 20,11-18
11Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu 12a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13A ti jí řekli:„Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ 14Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. 15Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ 16Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. 17Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke «svému» Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ 18Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.
Marie Magdaléna je typickým příkladem člověka, který vroucně miluje, ale je po ztrátě milované osoby tak orientován do minulosti, že nevidí přítomnost, natož naději do budoucnosti. Stále hledá ztracené tělo, to jediné, co ještě z Ježíšovy osoby zbylo. Alespoň tak to vidí ona. Nemá jiný scénář než minulost. Musí z ní být vyvedena do přítomnosti – to začíná otázkou andělů, na niž ona reaguje stále ve stejném paradigmatu fixovanosti na mrtvé tělo, na smrt. Teprve oslovení jménem od Ježíše ji probouzí z jejího pobývání v minulosti, z jejího „fetišismu“ mrtvého těla, jako by ono bylo její poslední jistotou. Ježíš ji však volá k životu, k novému úkolu. Když Ježíše pozná, je stále ještě jednou nohou v minulosti, protože ho chce podržet, mít jistotu jeho přítomnosti. Ježíš neodmítá její lásku, ale ukazuje jí, že život s ním spočívá v nesení poselství, v následování, v cestě dopředu do Božího království.
