Pátek 6. 5. 2022 – 3. týden velikonoční
Sk 9,1-20
Šavel ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal ze země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Prosím, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí.“ (Šavel) uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. Ananiáš odpověděl: „Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ Ale Pán mu řekl: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha Svatého.“ V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn.
Známý příběh s „obrácením“ apoštola Pavla. Nespadl z koně, spadl na zem, jak šel pěšky – a i to je spíše autorova symbolická interpretace dané události než popis historické skutečnosti. Navíc v dalších dvou líčeních stejné scény (kap. 22 a 26) jsou vždy některé detaily jinak. Ona slepota může symbolizovat nutnost změny pohledu, změny smýšlení. Ale ani pro druhé nebylo snadné přijmout tuto Pavlovu změnu orientace. I to znamenalo ze strany Ananiáše a dalších velký krok odvahy a důvěry. Vždyť Pavel tam šel s nepřátelským úmyslem!
Pavel musel změnit svou představu o Bohu a jeho cestách, musel projít krizí víry, aby mohl být autentickým hlasatelem. Bůh si volí své nástroje podle své, nikoliv lidské logiky. A Pavel, jakmile se seznámí s tradicí, neváhá a dává se hned do díla, do hlásání evangelia.
Jan 6,52-59
Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ Tak mluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.
Ježíšova řeč o chlebu narazí tvrdě na přítomné Židy, kteří jeho slovům nerozumějí či nechtějí rozumět a obracejí je jako doslovně míněná. Ježíš samozřejmě nehlásá kanibalismus, ale již řeč o mase a krvi jako věcech k požívaní musela v židovském prostředí vyvolávat jistý odpor. Jíst syrové maso a především pít krev bylo zakázáno, bylo to něco, co šokovalo. Janovský Ježíš mluví ovšem o něčem podstatně jiném. Mluví o svém ztotožnění s tím, kdo jej přijímá. To je zapotřebí si uvědomovat, když člověk přijímá tělo/krev Páně. Člověk vstupuje do jednoty s Ježíšem a záleží na tom, kolik prostoru je člověk ochoten a s to Ježíšovi ve svém životě uvolnit. Nejde primárně o zbožné pocity, nýbrž o ochotu sdílet Ježíšovo poslání, nasazení pro spásu světa.
