Dan 7,9-10.13-14

Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Kniha Daniel uvádí vizi, v níž se objevuje postava Syna člověka, postava tajemná se soudcovskou a vladařskou rolí na konci času. Ježíš ji vztáhl na sebe, pravděpodobně to byl jediný tzv. výsostný (mesiánský) titul, který na sebe vztáhl. Tato postava přichází k Věkovitému, postavě, jež symbolizuje Boha. Jejich vzájemnou provázanost naznačuje už tento text z knihy Daniel, nejspíše z 2. stol. př. n. l.

2 Petr 1,16-19

Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: ‚To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.‘ Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

Autor Druhého listu Petrova se odvolává na vidění Ježíšovy definitivní slávy, jak je známo z evangelní tradice. Tato tradice je velmi důležitá, ale není jediným zdrojem poznání Ježíšovy postavy jako Božího Syna – celá prorocká tradice, resp. všechna posvátná písma (v té době především Tóra, Proroci a žalmy) směřují k naplnění dějin a Božího záměru s člověkem v postavě Ježíšově. Jeho druhý příchod je pak definitivním završením dějin světa. K němu se vztahuje křesťanská naděje.

Mt 17,1-9

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle
ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Tento text se čte letos už podruhé, takže je užitečné se nad ním zamyslet trochu jinak

Ježíš dává svým třem vybraným učedníkům zakusit budoucnost dříve, než budou muset společně s ním projít krutou přítomností. Je pozoruhodné, že jde jen o tři učedníky – podle Mt i Mk právě ty tři, kteří jej budou provázet v Getsemanech z větší blízkosti než ostatní. Je zvláštní až paradoxní, že právě tito tři i se zkušeností z hory Proměnění nebyli s to s Ježíšem vytrvat a podpořit jej. Na jedné straně chce Petr postavit tři stany a zůstat na hoře, protože mu je zde dobře, na druhé nedokáže být se svým Mistrem v hodině jeho hluboké úzkosti, kdy by měl osvědčit svou věrnost a vnitřní sílu. Zvláštní zážitky, mystické stavy či zkušenosti nečiní člověka lepším, zbožnějším a schopnějším čelit nepříznivým situacím. Jsou darem shůry, nikoliv zásluhou člověka, posláním, ale ti, kdo je neprožívají (jako těch zbylých 9 učedníků) nejsou ošizeni, nejsou horší ani méně zbožní. Kvalita člověka i kvalita jeho víry se neodvíjí od velikosti darů, které bez zásluhy dostal, ale od jeho schopnosti být pro druhé, sloužit, využívat svých darů a talentů pro druhé, pro prospěch ostatních, celé společnosti. Ježíš svým třem učedníkům zakazuje mluvit o tom, co prožili a zakusili, protože to přesahuje jejich pochopení (jak plyne z následující debaty) a pro druhé to není uchopitelné. Teprve když se to, co zažili jaksi dopředu, stane definitivní skutečností, kterou zakoušejí i ostatní, tak je to pro všechny uchopitelné. Ti tři měli být nespíš oporou pro druhé ve chvílích deprese, pocitů prohry, frustrace, ale ani ona zkušenost s Ježíšovým proměněním a viděním jeho slávy jim na to nestačila.

Ježíš je milovaný Boží Syn, jak zaznělo pro učedníky už při křtu, ale zde je toto sdělení rozšířeno o podstatnou výzvu. Ježíš je nejen Syn, ale také díky tomu Pán, jehož je třeba poslouchat, jemuž je třeba naslouchat.

Text lze vnímat i jako varování či výzvu. Varování před přeceňováním výjimečných zkušeností a výzvu k tomu, aby člověk dokázal ze svých pozitivních zkušeností čerpat sílu ve dnech zármutku a těžkostí.