Pátek 6. 9. 2024 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 4,1-5
Bratři! Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy
někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí. Mně na tom pramálo
záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe
neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně
patří Pánu. Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou
dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý
dostat od Boha chválu.
Pavel to s Korinťany neměl tak úplně jednoduché. Byl příliš na očích, příliš výrazný a důrazný. Vůči
němu málokdo zůstal lhostejný, buď ho obdivoval, nebo byl vůči němu velmi kritický. Pavel
zdůrazňuje, že své poslání plní, jak nejlépe umí, ale nejde o něj, nýbrž o Boží záležitosti, o růst ve víře
Korinťanů. Sám si sice není vědom, že by se choval a jednal nepatřičně, ale ani on sám není nejvyšším
soudcem pro sebe sama. Pravda o poctivosti a upřímnosti jednání každého člověka bude definitivně
zjevena s příchodem Ježíše Krista. Pak lze teprve poznat, jak kdo pracoval, jaký kdo byl.
Posuzovat druhé lidi a jejich jednání je třeba s opatrností a s vědomím možnosti nesprávného
hodnocení. To neznamená, že člověk má všechno schvalovat a nic nekritizovat, ale že má hledět na
prospěch dotyčného a celého společenství. A každý člověk má právo na vysvětlení, na přiměřenou
obranu svého jednání.
Lk 5,33-39
Farizeové a učitelé Zákona řekli Ježíšovi: „Janovi učedníci se často postí a konají modlitby, stejně i
učedníci farizeů, ale tvoji jedí a pijí.“ Ježíš jim odpověděl: „Můžete nutit hosty na svatbě, aby se
postili, dokud je ženich mezi nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a v těch dnech se
potom budou postit.“ Pověděl jim také toto přirovnání: „Nikdo neustřihne na záplatu kus z nových
šatů a nevsadí na staré šaty, jinak rozstřihne nové šaty a na staré se záplata z nových nehodí. A nikdo
nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak mladé víno měchy roztrhne, vyteče a měchy přijdou
nazmar. Ale mladé víno se musí nalévat do nových měchů. A žádný, kdo pije staré, nechce nové.
Řekne totiž: To staré je lepší.“
Farizeové a učitelé Zákona se opět obracejí na Ježíše s výčitkou, která se týká jeho učedníků. Je
pozoruhodné, že nekritizují Ježíše samého. Jejich výčitka se týká postu. Farizeové se postili 2x týdně a
Janovi učedníci také vedli asketický život. Ježíš výčitku odmítá. Není zásadně proti postu, ale odmítá
z něj dělat víc než určitou asketickou praktiku – ta má hodnotu, jen když vede k prohloubení vztahu
k Bohu a k druhým lidem. Bůh z takových věcí nic nemá, mnohem lepší je radost z něj a jeho Syna.
Přílišná askeze může vést u člověka k pocitu, že je lepší, zbožnější, Bohu blíž než jiní a dívat se na
ostatní svrchu, se „zbožnou“ shovívavostí jako na ty méně dokonalé, primitivní.
Nová situace žádá nové přístupy; staromilci ovšem na to neslyší, protože staré je přece osvědčené,
nové je ještě problematické, nevyzkoušené, možná s mnoha přešlapy vedle. Jenže kdo nehledá nové
cesty, nezkouší nové věci, zůstane stát a ztvrdne, zkostnatí. Staré je lepší, protože je pohodlnější,
nic nevyžaduje, chutná, jak je člověk zvyklý. Ale nikam nevede a posléze se vyčerpá.
