Sobota 7. 10. 2023 – 26. týden v mezidobí

Bar 4,5-12.27-29

Buď dobré mysli, můj lide, který máš slavné jméno Izrael; nejste prodáni národům k záhubě, ale proto jste vydáni protivníkům, že jste k hněvu popudili Boha. Vždyť jste rozhněvali svého stvořitele, protože jste obětovali zlým duchům, a ne Bohu.

Zapomněli jste na věčného Boha, který vás vychoval, a zarmoutili jste Jeruzalém, (matku), která vás živila. Viděla, jak na vás přichází hněv od Boha, a řekla: „Slyšte, sousedé Siónu, neboť Bůh na mě přivedl velikou žalost. Viděla jsem zajetí svých synů a dcer, do kterého je přivedl Věčný. S radostí jsem je vychovávala, s pláčem a žalostí jsem je propustila. Nikdo ať se neraduje nade mnou, vdovou, od mnohých opuštěnou. Zpustošena jsem pro hříchy svých dětí, že se uchýlily od Božího zákona. Buďte dobré mysli, děti, a volejte k Bohu, neboť vás bude mít na paměti ten, který to dopustil. Jako vaše mysl tíhla k tomu, abyste se od Boha vzdalovali, tak se ho snažte po svém obrácení zase hledat s desetkrát větší horlivostí. Ano, ten, který na vás dopustil neštěstí, s vaším vysvobozením vám dá zase věčnou radost!“

Formou nářku nad osudem Izraele reflektuje autor situaci vyhnanství jakožto důsledku odvratu od Hospodina, ale zároveň volá k důvěře a radosti. Bůh nechává dopadnout důsledky lidského jednání na jeho iniciátory, ale i na celé společenství, protože hříchy jednotlivců zasahují celé společenství, ale nenechává své vyvolené bez své pomoci. Neexistuje kolektivní vina, vinní jsou vždy konkrétní lidé, ale existuje společenská dimenze zla, hříšné struktury, které zasahují vinné i nevinné. Proto je třeba se zlem bojovat. Morální vina, hřích, je jako chobotnice, jejíž chapadla mají velký dosah. Ubránit se není vždy v silách a možnostech jednotlivého člověka, svět není černobílý, ale je třeba si dění kolem všímat a snažit se vyvarovat působení zla.

Lk 10,17-24

Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“

Učedníci, kteří se vrátili ze své mise, jsou nadšeni svými úspěchy, mocí, kterou jim Ježíš svěřil. On však jejich nadšení zchladí poukazem na to, co je opravdu důležité. A tím je skutečnost přináležení Bohu skrze vazbu na Ježíše. Naše schopnosti a talenty, to, čeho se nám jako moci dostane, jsou darem, jímž máme sloužit druhým, ale tím nejdůležitějším je, že patříme Bohu, že jsme jeho vyvolení. To je pravým důvodem k radosti a skutečné zakotvenosti.

Ježíš pak ve své modlitbě odhaluje svým učedníkům, jak obrovsky jsou vyvolení, jak veliké cti se jim dostalo. Mohou se radovat, že patří mezi „maličké“, tedy mezi pokorné svým smýšlením, jimž oči nezastírá jejich vlastní velikost a důležitost.

Ježíš nazývá své učedníky blahoslavenými, protože mohou být svědky spásy. Těmi můžeme být i my, jen se musíme dívat a uvědomit si, co znamená Ježíšovo „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte!“ Máme být i při tom všem, co se kolem nás těžkého děje, vděční, protože patříme k vyvoleným.