Pondělí 7. 10. 2024 – 27. týden v mezidobí
Gal 1,6-12
Bratři! Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není nějaké jiné (evangelium)! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet! Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem. Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
List Galaťanům je jediným Pavlovým listem, kdy za své adresáty Bohu neděkuje, nýbrž je zahrnuje výčitkami, protože se podle jeho mínění nechávají ovlivňovat desinterpretacemi evangelia. Do galatských obcí, které Pavel vybudoval, se dostali misionáři s konzervativnějším pojetím a snažili se galatské křesťany přesvědčit o své interpretaci evangelia. Pavel na to reaguje velmi podrážděně a radikálně a své „konkurenty“ z řad judaizujících misionářů posílá rovnou do pekel: „buď proklet“ (anathema sit!). Tito misionáři hlásali nutno přijetí základních znaků židovství (obřízky a dodržování základních jídelních předpisů) jako podmínku platnosti spásy v Kristu. To Pavel se vší vehemencí odmítal. Spása skrze Krista není podmíněna rituální příslušností k Izraeli, je zcela bezpodmínečná.
Pavel se tak ukazuje jako velmi energický člověk (možná cholerický), který brání poznanou pravdu se vší vehemencí. Není divu, že měl hodně odpůrců a kritiků.
Lk 10,25-37
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Příběh s milosrdným Samaritánem (Samařanem) všichni dobře známe a víme, co si z něj máme vzít za poučení. Myslíme si, že bychom dokázali jednat právě tak, ale když dojde na to, že bychom se měli dělit v dnešní složité situaci, způsobené válkou i epidemií, tak se po vlně solidarity objevují čím dál víc tendence odmítavé až nenávist, jako by nás ti, kteří přišli o všechno, okrádali. Tak si budujeme v srdci bariéry a zoufalství druhých nás pak může nechat chladnými.
Ten Samařan se nevzdal toho, co měl udělat, svého obchodu, povolání, cíle své cesty, ale podělil se, resp. věnoval část toho, co měl k dispozici, na záchranu druhého. Dva denáry v tehdejší době byly docela slušné peníze. On neváhá je dát a eventuálně ještě přidat další, pokud by bylo třeba. Nejspíš si to mohl dovolit, ale určitě to nebyl člověk extra bohatý. Navíc to investuje do někoho, kdo není Samařan, nýbrž náleží k národu, s nímž Samařané nežijí v příliš přátelských vztazích.
