Pondělí 7. 11. 2022 – 32. týden v mezidobí

Tit 1,1-9

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, (pověřený hlásáním) víry Božím vyvoleným, aby důkladně poznali pravdu, jak uctívat Boha. (Z ní pochází) naděje na věčný život, který už před dávnými věky pravdomluvný Bůh slíbil a ve svém čase pak své slovo uvedl ve známost kázáním, jež mi bylo svěřeno příkazem Boha, našeho spasitele: Titovi, (svému) pravému synu, kterému se dostalo stejné víry jako mně: milost a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho spasitele. Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil: musí to být muži bezúhonní, jen jednou ženatí a děti (musí) mít věřící, které nelze obviňovat z nevázanosti a které nejsou nepoddajné. Církevní představený je přece Božím správcem, a musí to proto být muž bezúhonný: ne domýšlivý, ne prchlivý, ne oddaný pití, ne útočný, ne lačný špinavého zisku. Má však být pohostinný, milovat dobro, umět se ovládat, být spravedlivý, zbožný a zdrženlivý; takový, kdo se v kázání pevně drží spolehlivé nauky, aby byl schopný povzbuzovat ve zdravém učení a také usvědčovat odpůrce.

Autor listu jménem Pavlovým dává pokyny adresátovi (Titovi), jak a co má dělat. List odráží poměry na konci 1. století, kdy jsou již etablovány obce jako samostatné jednotky s lokálním vedením v čele. Autor vyjmenovává kvality, které má mít ten, kdo stojí v čele obce. Kromě osobní bezúhonnosti má mít takový představený v pořádku svou rodinu i z hlediska osvědčenosti ve víře, má být jen jednou ženat (tedy nejspíš ne rozvedený ani znovu oženěný vdovec) a má být také schopen hlásat a kázat tak, aby to oslovovalo jeho posluchače.

Lk 17,1-6

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí! Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných. Dejte si pozor! Když tvůj bratr zhřeší, domluv mu, a bude-li toho litovat, odpusť mu! A když se proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: `Je mi to líto', odpusť mu!“ Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!‘, poslechla by vás.“

Tento text obsahuje několik poučení k různým situacím. Ježíš realisticky konstatuje, že pohoršení jsou bohužel součástí života společenství. Ovšem ti aktéři, kteří jsou zdroji pohoršení, by si měli uvědomit, jakou mají zodpovědnost. Nejde jen o ně samotné, ale o celé společenství a jeho budoucnost. Druhé poučení je výzva k velkorysosti a odpuštění. Je na místě upozornit druhého na chybu či špatné jednání, ale zároveň je třeba být připraven k odpuštění. Třetí poučení se týká víry. Apoštolové žádají více víry, ale víra není zboží, které lze rozdávat. Ježíš prosbu apoštolů o více víry odmítá, protože zdroj víry musejí najít sami v sobě. Nejde o show víry, nýbrž o povzbuzení k pevnosti víry. Není třeba přesazovat moruši do moře, ale třeba věřit v pravdivost Ježíšova evangelia.