Úterý 7. 11. 2023 – 31. týden v mezidobí

Řím 12,5-16a

Bratři! I když je nás mnoho, jsme jedním tělem v Kristu, k sobě navzájem jsme však údy. Máme rozmanité duchovní dary podle milosti, která nám byla dána. Kdo má dar mluvit z vnuknutí, ať ho užívá úměrně k vlastní víře. Kdo má dar služby, ať ho uplatňuje ve službě. Kdo má dar vyučovat, ať se věnuje vyučování, kdo dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí. Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, přidržujte se dobra. V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte, a neproklínejte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným.

Pavel tu rozvíjí myšlenku vyjádřenou už v 1 Kor, totiž o církevní obci jako těle složeném z různých údů. Každý má svůj dar, jímž může přispět k budování společenství. Rozvíjení darů se má dít s veškerým nasazením. Společenství může fungovat jen tehdy, když lidé o sebe navzájem mají zájem a podporují se, sdílejí spolu radosti, bolesti i starosti. Důležitý je i důraz na žehnání nepřátelům. Je to zvláštní, ale funguje to ve dvojím smyslu: jednak se žehnající emocionálně odpoutává alespoň do určité míry od své negativní emoce, jednak přeje druhému štěstí, boží přízeň, což může vést ke změně smýšlení nepřátelsky nastaveného člověka, i když o tom neví. Bůh slyší pokorné prosby těch, kdo ho milují. A přát dobro nepříteli, svolávat na něj Boží požehnání je výrazem velkorysosti, důvěry a následování Boží lásky. A ten, kdo nedychtí po věcech vysokých, je nejlépe připraven jimi sloužit, když jsou mu dány, když je povolán k zastávání důležitého postu.

Lk 14,15-24

Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ‚Pojďte, už je připraveno!‘ A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: ‚Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ A jiný vzkázal: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: ‚Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!‘ Služebník pak hlásil: ‚Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.‘ A pán řekl služebníkovi: ‚Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!‘"

Paralelní vyprávění zná i Matoušovo evangelium, které má však jiný konec i okolnosti. Boží nabídka platí pro všechny lidi, pro vyvolený lid je dána přednostně. Pokud ovšem má člověk jiné důležitější starosti, může o ni přijít. Ti prvotně pozvaní neudělali nic špatného, měli své důvody nepřijít – jen si špatně zvolili priority. To se lehce může stát i nám dnes. Je mnoho důležitých věcí, o nichž si myslíme, že nesnesou odklad, a protože času je málo, tak většinou to, co škrtneme jako první, je Boží pozvání na hostinu, tedy k plnému společenství s ním, k modlitbě, četbě Písma …