Sobota 7. 12. 2024 – 1. týden adventní, sv. Ambrož
Iz 30,19-21.23-26
Toto praví Hospodin, Svatý Izraelův: "Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. (Bůh) se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči uvidí tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: 'Toto je cesta, jděte po ní!' (Bůh) dá déšť tvému semeni, jímž oseješ půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát (větší) jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil."
Tento úryvek navazuje na varování před spoléháním na cizí mocnosti (v tomto případě na Egypt) a chce adresátům nabídnout účinnější cestu, totiž záchranu od Hospodina. Ten, kdo se spoléhá na Hospodina, nakonec povede úspěšný život, i když to neznamená život snadný a bez bolesti a utrpení. Věřit, že Bůh to nakonec v našich osobních dějinách i v dějinách církve a společnosti nakonec vyhraje, není vůbec snadné. Vyžaduje to od člověka vytrvalost a trpělivost. Bůh nabízí naději sahající až za horizont naší časnosti. Odvykli jsme si ji brát vážně.
Mt 9,35-10,1.5-8
Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, hlásal radostnou zvěst o (Božím) království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň." (Potom) si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."
Ježíš se rozdává na všechny strany, ale jako člověk měl své fyzické síly omezené. Nelpěl na své výjimečnosti, nevztahoval slávu a obdiv k sobě, nýbrž toužil se o své charisma dělit, což skrze své učedníky realizoval. Jen těch, kdo by byli ochotni Ježíšovo volání do služby vyslyšet, nebylo nikdy nazbyt. Ono totiž pro ně platí: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte!“ Je sice neuvěřitelně krásné mít neobyčejné schopnosti, protože přitahují pozornost a vděčnost lidí, ale k tomu právě sloužit nemají. Dary jsou ke službě ve prospěch celku, proto je třeba je dávat bez nároků na zisk. Tím ziskem nemusí být nutně peníze, tedy něco hmotného, dělník je přece hoden své mzdy, protože z něčeho žít musí, ale ono zadarmo znamená, že si z darovaných darů učedník nesmí stavět vlastní pomník, budovat vlivnou pozici či získávat moc a slávu.
Vždycky existuje pár nadšenců, kteří se dávají bez nároků, ale dnes to začíná být velmi vzácné ve všech oblastech života: v kultuře, ve sportu, v pomoci druhým, v neziskovkách, v církvích… Největším darem je čas a vlastní síly, energie, radost, přátelství.
A v textu je ještě jeden nečekaný příkaz: učedníci se mají omezit na Izrael, Ježíšovo charisma mají uplatňovat jen na soukmenovcích jakoby podle hesla „Bližší košile než kabát“. Ten příkaz odkazuje na to, že věci mají svůj řád (z něhož existují výjimky, jak dobře víme z Ježíšovy činnosti samé), že je třeba začínat u nejbližších a teprve po splnění povinností vůči nim je možné rozšířit okruh své působnosti.
Dnes je těžké hlásat blízkost Božího království z různých důvodů. Jedním z nich, že jsme soustředěni na pozemský blahobyt, jak nám to také média, vláda i nejrůznější politici neustále zdůrazňují. Neumíme se těšit na lásku bez konce, protože se odnaučujeme mít radost z osobních vztahů, z osobních darů, z prosté pozornosti; láska se měří ekonomickou cenou darů, třeba těch vánočních. Neumíme si dostatečně vážit času, který nám někdo druhý věnuje.