Úterý 7. 2. 2023 – 5. týden v mezidobí

Gn 1,20–2,4a

Bůh řekl: „Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!“ Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!“ Nastal večer, nastalo jitro – den pátý. Potom Bůh řekl: „Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu.“ A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi.“ A připojil: „Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny.“ A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den šestý. Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal. To je původ nebe a země, jejich stvoření.

Bůh žehná životu. To je základní poselství jeho tvůrčí činnosti o 6. dni. Naplňuje svět živými tvory, a ti nesou pečeť jeho požehnání, důstojnost dobrého stvoření. Tím však Boží tvůrčí aktivita nekončí a v 6. dni společně se zvířaty tvoří Bůh někoho s výjimečným postavením ve stvoření, a to člověka; člověka jako muže a ženu – v této polaritě jsou stvořeni na Boží podobu, nesou v sobě Boží obraz. A stvoření je člověku svěřeno k obstarávání, ke správě – v tom stojí nad ním, i když je zároveň jeho součástí. Přítomnost člověka je v Božích očích nejen dobrá, ale velmi dobrá. I tím jej Bůh pozvedá nad ostatní tvory. Bůh má partnera ve světě, který stvořil. Proto skutečným partnerem člověka nemůže být nic menšího než on sám a Bůh nad ním. Lidé jsou povoláni k předávání života (sexualita je Božím darem), tedy i k předávání partnerského vztahu k Bohu.

Důstojnost všech živých tvorů včetně člověka (o životě rostlin tehdejší člověk nic moc nevěděl) je podtržena tím, že jejich strava je rostlinná, nesmějí se požírat navzájem. To se změní po obnově stvoření po potopě. Nejde tu o propagaci vegetariánství, nýbrž o vědomí důstojnosti a potřeby ochrany života jako takového. Život každého tvora je hoden respektu.

Avšak ani člověk není úplným vrcholem Božího stvořitelského díla – tím je odpočinutí sedmého dne. Celé stvoření včetně člověka je vztaženo k onomu dni, kdy Bůh dokončil své dílo spočinutím v sobě, v požehnání. Sedmý den zůstává neukončen, je otevřen pro stvoření, jež má v něm svůj cíl.

I lidská činnost nalézá své završení teprve v zastavení sedmého dne, v kontemplaci spočinutí.

Mk 7,1-13

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; (po návratu) z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ A řekl jim: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svoje podání! Vždyť Mojžíš nařídil: ‚Cti svého otce a svou matku‘ a ‚Kdo potupí otce nebo matku, ať propadne trestu smrti‘! Vy však říkáte: ‚Kdo by prohlásil otci nebo matce: To, čím bych ti měl pomáhat, je „korban“, to jest dar (pro chrám)‘ – už mu dovolujete, že pro otce nebo matku nemusí nic udělat. Tak rušíte Boží slovo svým podáním a odevzdáváte to dál. A takových podobných věcí děláte mnoho.“

Tento text je zřejmě nejstarším písemným svědectvím o existenci ústní tradice v židovství, tzv. ústní Tóry. Ježíš tu stojí ve sporu s profesionály výkladu Zákona, kteří zákon obklopili nejrůznějšími dodatky a aplikacemi na současnou dobu (což bylo nutné vzhledem k vývoji společnosti, dalo by se říci, že ho novelizovali). Jenže ve snaze lidem regulovat život do detailů, aby si lidé byli jistit, že jednají správně, se dostali do pasti své snahy, když jim pod složitými rozbory a pravidly zmizel smysl původního ustanovení. Vedlejší problémy se posunuly na čelné místo. Řeší na příklad, zda je možné vzít zpět něco, co je již zaslíbeno Bohu (a co Bůh de facto nepotřebuje, zato jejich nejbližší ano) a přehlédnou to, co je vlastní Boží vůlí, vyjádřenou v Zákoně: starost o rodiče. Starost o rodiče je naplněním Božího zákona, vyjádřením respektu a lásky k Bohu, základní povinností člověka, a to nelze srovnávat s něčím, co Bůh ani neustanovil jako povinnost (zde dar Chrámu), co je dobrovolné, co je navíc. Toto navíc nemůže být rovnocenné základní povinnosti. Ježíšovi kritici svým spletitými výklady vylévali dítě i s vaničkou. Ježíšova kritika vrací pohled zpět na smysl Božích ustanovení, na Boha lásky, zodpovědnosti, starostlivosti, a odmítá jeho pojetí jako lakomce nebo nedotknutelného idolu (modly). Když šlo o věci podstatné, tak si Ježíš nebral žádné servítky.

Tohle je zákonictví, které ohrožuje církevní společenství stejně jako židovské. Vždy je třeba se ptát po smyslu nejrůznějších tradic a ustanovení a nepěstovat je jako mrtvou literu, natož jako literu, která zabíjí, která ničí lidské životy. Zákoníci a farizejové pozorují druhé kritickým okem, nedívají se s láskou, ale s podezřením, které neopomenou verbalizovat, když k tomu najdou příležitost. Uspokojuje je, že mohou druhé kritizovat, aby se ukázala jejich obezřelost, jejich ctnostnost. Nejde jim na prvním místě o druhé ani o Boha, ale o ně samé.