Úterý 7. 5. 2024 – 6. týden velikonoční

Sk 16,22-34

Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy. (Ostatní) vězni je poslouchali. Náhle však nastalo silné zemětřesení, takže se zachvěly základy žaláře.

A ihned se rozevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. Když se žalářník probral ze spánku a viděl, že dveře vězení jsou dokořán, vytasil meč a chtěl si vzít život, neboť myslel, že vězni utekli. Ale Pavel zavolal silným hlasem: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Žalářník si dal tedy přinést světlo, vběhl dovnitř, celý se třásl a padl na kolena před Pavlem a Silou. Pak je vyvedl ven a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Oni odpověděli: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ A začali hlásat slovo Boží jemu i všem lidem z jeho domu. Ještě v noci v tu hodinu je vzal s sebou, vymyl jim krvavé rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé. Pak je uvedl do svého bytu, dal prostřít stůl a jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha.

Toto vyprávění je evidentně legendární povahy, podobně jako vyprávění o zázračném vysvobození Petra i Petra a Jana z vězení. Autorovi nejde v tomto ohledu o detailně popsanou historickou skutečnost (Pavel se ve vězení ocitl několikrát a dostal se z něho, takže vyprávění má historický základ – v 1 Tes Pavel připomíná své problémy ve Filipech, což může být narážka i na vězení). Jde mu o zdůraznění toho, že hlásání evangelia nic nezastaví, naopak se lidské nástrahy promění v požehnání, jak ukazuje případ onoho žalářníka. Dále mu jde i o to ukázat, že křesťané, zosobnění Pavlem a Silou, jsou lidé respektující řád společnosti, a tak neutečou z vězení, i když by mohli.

Jan 16,5-11

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.“

Ježíš pokračuje ve své řeči na rozloučenou k učedníkům. Ježíšův odchod – Ježíšova smrt – nastoluje novou situaci. Pro učedníky je to situace krizová, z níž však je východisko do nové etapy života, do etapy působení Ducha sv., Ducha Otcova i Ježíšova. Doposud byli závislí zcela na svém Mistrovi, jejich spoluzodpovědnost byla velmi nesamostatná. Ježíšovým „odchodem“ k Otci se vše mění. Duch sv. povede učedníky, aby dokázali rozlišovat dobro od zla ve prospěch těch, k nimž jsou posláni. To není úplně snadná záležitost, jakkoliv se to tak může zdát. Vládce světa je sice již odsouzen, ale to neznamená, že ještě nepůsobí a neklame tělem.