Neděle 7. 7. 2024 – 14. neděle v mezidobí

Ez 2,2-5

Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni – ať už poslechnou, nebo ne, je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“

Bůh promlouvá k Ezechielovi, resp. ho pověřuje posláním. Napřed ho k tomu ovšem musí uschopnit, dodat mu sílu, protože to, co po něm chce, je věc náročná a riskantní. Má mluvit k Izraeli, který se od Hospodina odvrátil, který žije v nepravosti, a má svým adresátům oznámit Boží rozhodnutí. Dopředu je zřejmé, že jeho mise bude náročná a velmi pravděpodobně i málo úspěšná.

Ezechielovo povolání (a podobně to měl i prorok Jeremiáš) nám staví před oči důležitou skutečnost. Naplnění Božího poslání se neměří viditelným úspěchem, nýbrž věrností, vytrvalostí v jeho uskutečňování. Za úspěch je třeba děkovat, neúspěchem, pokud není zaviněn nedbalostí či nerozumností, se nezneklidňovat a přenechat jej Bohu. Je to obtížné, ale jen tak se člověk opravdu učí stát v Boží službě a neřídit se výhradně lidskými kritérii. Bůh svého cíle dosáhne, i když my si myslíme, že jsme byli neúspěšní.

2 Kor 12,7-10

Bratři! Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil (do tváře). To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

Jedna z obsahově nejméně jasných autobiografických pasáží Pavlových listů. Vědci o povaze toho ostnu vedou dlouhodobě spory. V předchozím textu mluví Pavel o nějakém svém mystickém zážitku (ve stylu židovské mystiky), ale zdůrazňuje, že mystické zážitky nejsou pro život celku důležité. Mají smysl pro člověka samotného, ale pro celek církve ne. Navíc mohou vést k pocitu nadřazenosti toho, kdo takovou mystickou zkušenost má. Proto Pavel uvádí jako příklad svá omezení, nějaký handicap, který ho společensky deklasoval. Mnozí uvádějí nemoc, tělesné postižení, dokonce sexuální touhy apod. Já si myslím na základě vztahu mezi ním a Korinťany, jak o něm mluví, že šlo o jeho malou rétorickou schopnost. Že měl problémy s mluvením. Těžko říci jaké, ale nejspíš nebyl zrovna velkolepý řečník, což bylo v antice skutečně velmi důležité. Tyhle kvality měl např. Apollo. Pavel obrací svůj handicap v jakousi přednost, protože potom úspěšnost jeho působení (evidentně bylo velmi úspěšné) není jeho zásluhou, nýbrž Božím dílem A to bylo pro něj podstatné. Jeho nedostatečnost otevírala prostor pro Boží/Ježíšovu moc.

Viditelný úspěch není vždy potvrzením správnosti a nezištnosti lidského jednání ani v náboženských záležitostech. Důležitá je věrnost přijatému poslání a důvěra v Boží moc. Vědomí vlastní nedostatečnosti učí člověka pokoře, ale i pochopení pro druhé, kteří jsou také slabí a nedostateční, i když třeba v něčem jiném.

Mk 6,1-6

(Ježíš) šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho (lidí) ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.

Ježíšovi spoluobčané vidí sice jeho neobyčejnost, jeho schopnosti, jeho moudrost, jeho moc, ale místo aby byli rádi, že je mezi nimi někdo vynikající, tak se naštvou, protože je to přece ten syn obyčejného tesaře a příbuzných těch úplně obyčejných bezvýznamných sousedů. Jak si někdo tak obyčejný, tak nízkého původu může dovolit vynikat a být nade všechny! Obyčejný a nesmyslný pocit křivdy a závisti, nepřejícnosti a uraženého pohrdání. Ani Ježíš nebyl ušetřen lidské malosti a ani on ji nebyl s to změnit, právě proto, že byl příliš dobrý. Dobrý člověk je výčitkou pro ostatní, a proto se ho často snaží zbavit nebo alespoň znemožnit v očích druhých.

Ježíš je nepřijat lidmi ze svého prostředí a blízkého okolí ne proto, že by dělal něco špatně, ale proto, že nad ně vyniká. Tím si však oni uzavírají cestu, jak by mohli z jeho moci, schopností a moudrosti těžit, jak by mohli být obohaceni a mohlo se jim dařit lépe. Závist a nepřejícnost se nakonec obracejí proti jejich nositelům samým. Ježíš tam nemohl udělat žádný zázrak.

Přející a otevřené srdce, radující se z úspěchu druhého, má za důsledek podíl na dobrech od druhého, obohacení jeho přínosem, rozšíření dobra.

Liturgický překlad mluví o mužských příbuzných, které vypočítává jménem, a ženských příbuzných, ale v originále jsou bratři Jakub, Josef a Šimon, a sestry beze jmen. Evangelíci s tím nemají problém, v katolické tradici jsou bratři a sestry chápáni jako příslušníci širší rodiny (bratranci, sestřenice). Už raná církev se tím zabývala, ovšem z jiných důvodů než pozdější doba. Jedna z teorií byla, že jde o Ježíšovy nevlastní sourozence z prvního Josefova manželství. Pavel v 1 Kor 9,5 mluví o bratrech Páně, v Gal 1,19 mluví o Jakubovi, bratru Páně, podobně ho tak charakterizuje i Josephus Flavius ve svých Židovských starožitnostech. Na základě nejstarších svědectví novozákonních i mimobiblických nelze tuto historickou otázku s definitivní platností rozhodnout, je to rozhodnutí v linii tradice víry.