Sobota 7. 8. 2021 – 18. týden v mezidobí
Dt 6,4-13
Mojžíš řekl lidu: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Opakuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma, když budeš na cestách, když budeš ležet i stát. Přivaž je na svou ruku jako znamení a jako ozdobu mezi své oči. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány! Až tě přivede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přísahou zaslíbil dát tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi, do velikých a krásných měst, která jsi nevystavěl, do domů, plných všeho bohatství, které jsi nenaplnil, k vyhloubeným cisternám, které jsi nevysekal, do vinic a olivových sadů, které jsi nevysázel, až budeš jíst do sytosti, chraň se zapomenout na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu sloužit a jen v jeho jménu přísahat!“
Kniha Deuteronomium jako žádná jiná kniha Starého zákona mluví o lásce Hospodina ke jeho lidu a vyzývá k odpovědi na tuto Boží lásku láskou lidskou, vděčností a úctou. Vzpomínka na Boží jednání ve prospěch vyvoleného lidu má být předávána z generace na generaci, a to prostřednictvím modlitby. Z této pasáže se odvozuje modlitba s pomocí modlitební řemínků i zvyk umisťovat na dveře tzv. mezúzu, schránku s úryvkem této pasáže (Dt 6,4-9) nebo Dt 11,13-21. Verše 6,4-9 jsou základní modlitbou Židů, která začíná slovy „Slyš, Izraeli…“V křesťansko-židovské tradici je víra především záležitostí slyšení, naslouchání, protože Bůh mluví. Izrael má slyšet základní poselství o Bohu, jediném a jedinečném, který zachraňuje, a to si má stále připomínat. Pomůckou k tomu jsou i modlitební řemínky a zmíněná mezúza.
Před vstupem do zaslíbené země varuje pisatel ústy Mojžíšovými Izrael před zapomenutím na Hospodina, protože zkušenost učí, že jakmile se člověku začne dařit dobře, tak si na Boha už moc nevzpomene, protože je příliš zaujat sám sebou, starostí o majetek a pozemskou realitu. Sebe pak považuje za zdroj toho, co má. Toto nebezpečí je aktuální a varování před ním nepozbývá své platnosti a naléhavosti.
Mt 17,14-20
K Ježíšovi přistoupil jeden člověk, padl před ním na kolena a prosil: „Pane, slituj se nad mým synem! Je náměsíčník a hrozně trpí. Často padá do ohně a často do vody. Přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouho ještě mám být s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!“ Ježíš pak pohrozil zlému duchu, a ten z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdravý. Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a zeptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Pro svou malou víru. Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: `Přesuň se odtud tam!', a přesune se; a nic vám nebude nemožné.“
Poté, co Ježíš sestoupil z hory, kde se zrakům učedníků dostalo vidění Ježíšovy budoucí slávy, je konfrontován s žádostí o pomoc, o uzdravení nemocného chlapce. O pomoc byli žádáni i učedníci, ale nedokázali nemoc odstranit. Ježíš chlapce uzdraví, ale je nespokojen se svým okolím včetně učedníků. Vyčítá jim malou víru, kvůli níž nedokázali chlapci pomoci.
Jenže ono to s tou vírou není tak snadné, jak má leckdo z nás svou zkušenost s prosebnou modlitbou. Ježíš byl schopen se utkat vítězně s mocí zla, které drželo onoho chlapce v zajetí. Byl dokonale sjednocen s Otcem, nemusel bojovat se zlem v sobě. Účinná víra v Boží zásah není primárně vírou v to, že se prosadí naše vůle, naše přání, byť motivované snahou nezištně pomoci, nýbrž vnitřním spojením s vůlí, Boží, totiž naprostou odevzdaností. I když nám jde upřímně o dobro druhého člověka, dobro z našeho pohledu, tak Boží vůli chápeme jako jakési prodloužení naší nejlepší vůle pomoci. Jenže to zásadní je překonání síly zla, to je jednoznačně Boží vůlí, ale v tom případě napřed se musíme vyrovnat se zlem a hříchem v sobě. Neznamená to, že se nemáme za druhé modlit, ale že při tom musíme pracovat na očistě svého srdce, na své upřímnosti a věrohodnosti. Lidé čistého srdce uvidí, tedy poznají, zakusí Boha. Účinná modlitba za druhé je modlitbou plné odevzdanosti. Proto Ježíš reaguje zprvu značně radikálně na své okolí. Nechybí jim víra v Boha jako taková, nýbrž čistota srdce, v níž se lze s Bohem a jeho vůlí setkat „tváří v tvář“.
