Středa 8. 11. 2023 – 31. týden v mezidobí
Řím 13,8-10
Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. Vždyť přikázání ‚nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý‘, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe‘. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním Zákona je tedy láska.
Pavel shrnuje své poučení o tom, jak mají křesťané jednat, odkazem na přikázání lásky, jak je formulováno v Zákoně. Aniž to výslovně říká, vyjadřuje se ve stejném duchu jako Ježíš. Zákon lze shrnout do přikázání lásky k Bohu a k druhému (včetně sebe sama). Zde jde o vztah mezi lidmi. Láska není chápána ve smyslu citové náklonnosti, nýbrž jako úsilí o dobro druhého člověka bez ohledu na to, o koho jde. To jednání, jaké by člověk chtěl zakoušet od druhých vůči sobě, to má prokazovat druhým.
Lk 14,25-33
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‚Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.‘ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Tato perikopa mluví o podmínkách následování Ježíše a přidává k tomu dvě svým způsobem varující podobenství. Není důležité, zda tato podobenství, jež jsou specifickou látkou Lukášova evangelia, Ježíš pronesl v dané souvislosti nebo zda jde o zpracování materiálu evangelistou. Tak, jak je text koncipován, klade otázku po konkrétním způsobu následování Ježíše v dobovém kontextu, tedy po vzdání se skutečně všeho a volby života bez zajištění, volby života putujícího kazatele. Nejde tu primárně o víru jako takovou, ale o konkrétní cestu následování. Radikalita Ježíšova nároku na učedníky je ovšem neslýchaná. Následovat Ježíše znamená vzdát se všeho, vzdát se svých priorit (evangelista dokonce mluví o nenávisti vůči nejbližším), pohodlí, úspěchu v lidských očích, závislostí. Musí být k tomu ještě ochoten přijímat překážky, problémy, nesnáze na cestě. Je to radikální, ale srozumitelné, byť ne zrovna příjemné.
Má si však člověk rozmýšlet následování Ježíše, a když zjistí, že na to nemá dost odvahy a odhodlání, tak se toho má vzdát? To zní divně. Mnozí možná chodili s Ježíšem, protože to bylo atraktivní, protože konal zázraky, protože jim bylo v jeho společnosti dobře. Ježíš útočí na tuto v zásadě egoistickou nebo alespoň egocentrickou, nejspíš nevědomou motivaci lidí v davu. Nejde tu o rozhodnutí pro Ježíše, nýbrž o sdílení jeho způsobu života. A to si nemohl každý dovolit a uvedená podobenství či příklady varují před neuváženým rozhodnutím. Ježíš i v jiných souvislostech odmítá různé lidi, aby s ním sdíleli „potulný“ život a odkazuje je zpátky do jejich prostředí, jinde pak naopak lidi vyzývá, aby překročili zvyklosti a šli za ním.
Ježíš rozumí člověku a vidí do něj, proto mu zcela realisticky nabízí nutnost sebereflexe. Při volbě způsobu následování Ježíše je třeba se vzdát veškerého romantismu, citových vzplanutí, osobních vazeb a sentimentalismu a je třeba zkoumat sám sebe a položit si otázku své motivace, svých sil a schopností. A pak je třeba se rozhodnout pro tu konkrétní cestu následování. Tam už pak není možné se ohlížet zpět, má-li člověk dojít k cíli.
Text lze pochopit také jako Ježíšův apel na to, aby lidé nevolili polovičatou cestu, aby si nechtěli zachovat své pohodlí a zároveň tak nějak se hlásit k Ježíšovi. Rozhodnout se pro život s Ježíšem nelze polovičatě, i když to tak leckdy dopadá. Ale to právě Ježíš nechce. To rozhodnutí je závazné a vyžaduje plné nasazení, vyžaduje, aby to člověk myslel vážně a podle toho žil. Zakusit společenství s Ježíšem, společenství s lidmi, kteří opravdu svou víru žijí, je důležité, je to impuls k zamyšlení, co člověk v životě chce, kam chce svůj život nasměrovat (bez tohoto poznání by člověk ani neměl potřebu se rozhodnout), ale pak se musí rozhodnout a vydat se na cestu, vzít na ní i to, co je obtížné, problematické, náročné a nevzdat to. Ježíš volá k tomu, aby následování bylo zakotveno v zodpovědném osobním rozhodnutí: ne kvůli rodině, ne kvůli dětem, ne kvůli přátelům…, ne z důvodu společenských, citových ..., ale na základě osobního vztahu, který vše proměňuje. Vztah k Ježíši a k Bohu nestojí na stejné rovině jako vztah k lidem a různým skutečnostem tohoto světa, on má být tím, který proniká a určuje všechny naše vztahy. Bůh není konkurentem člověka.
