Úterý 8. 3. 2022 – 1. týden postní

Iz 55,10-11

Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“

Prorok zdůrazňuje, že Boží slovo je účinné, a to v situaci, kdy adresáti a jejich potomci žijí v přesídlení z Izraele do Babylonu, ze své vlasti do zcela pohanského prostředí. Bůh slíbil návrat vysídlenců a to také splní. Božím slovem vznikl svět, Boží slovo mění situaci zkázy v záchranu. Boží Slovo pak definitivně zasáhne do chodu světa.

Mt 6,7-15

Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“

Ježíš svěřuje svým učedníkům a svým následovníkům modlitbu, kterou se odlišují od ostatních. Tuto modlitbu máme v Novém zákoně ve dvou verzích – v Matoušově a Lukášově evangeliu. Matoušovská verze je součástí Horského kázání a je delší než lukášovská o několik proseb. Matoušovská verze vychází nejspíš již z liturgizované podoby, tedy z používání v rámci bohoslužby.

Obě verze se shodují v základní struktuře: oslovení Boha jako Otce. Ježíš se dělí se svými učedníky o tento výjimečný vztah skrze oslovení „abba“, Otče, tedy spíše něco jako „tati“, „tatínku“. Ježíš nás učí obracet se k Bohu s důvěrností dítěte. On sám se tak k Otci vztahoval.

První část modlitby je prosbou o společenství s Bohem, o to, aby se jeho království prosazovalo co nejvíc na zemi. To je i náš úkol, který je v té modlitbě zahrnut.

Veprostřed stojí prosba o pozemské potřeby. Chléb je symbolem pro to, co nutně potřebujeme k životu, a vyjadřuje naši odkázanost na Boha. Tím, že máme všechno jakoby na dosah, ztrácíme vědomí své závislosti, dokud nepřijde něco jako nemoc, pandemie, nebo nynější ohrožení válečným konfliktem. Vnímavému člověku taková situace dává na srozuměnou, že nejsme pány bytí, i když umíme hodně a jsme docela mocní. Pokud si svou závislost na ostatních a na Bohu uvědomujeme, má nás to vést k vděčnosti za to, co máme, a k pokorné prosbě o to, co nutně potřebujeme my nebo naši bližní.

Závěrečná část je o odpuštění a ochraně od zlého. Skutečně odpouštět není snadné, ale je třeba se k tomu propracovat, ne formálně, ale ze srdce. Nedávno se mi dostalo jedné moudré rady do situací, kdy člověk s někým nežije v dobrých vztazích, a to modlit se za něj modlitbu požehnání, žehnat mu, žehnat jeho životu a tomu, co dělá dobrého. Prosit o požehnání pro toho, kdo mne nemusí, či dokonce mi ublížil nebo mne nenávidí, nebo koho nemusím, nemám v oblibě já. Funguje to, jen to musí být co nejupřímnější. A prosba od uchránění od zlého je především prosbou, aby člověk neopustil Boha, nepodlehl zlu v jakékoliv podobě, nedal se svést k jednání proti druhým, sobě sama a v posledku proti Bohu, tedy ke hříchu.

Boží slovo je účinné, proto i slova našeho žehnání, naší modlitby jsou účinná, když jsou v souladu s Boží láskou. Současná situace ve světě nás vyzývá k intenzívní modlitbě a hlubokému obrácení.

Dnes je také MDŽ (Mezinárodní den žen): můj táta tento svátek odmítal slavit s odůvodněním, že je to svátek státní, tak ať jej slaví stát. Přesto není od věci si uvědomit, jak důležité ženy jsou.