Pátek 8. 3. 2024 – 3. týden postní

Oz 14,2-10

Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova (modlitby), a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: ‚Bohové naši!‘ dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování.

Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod. Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.“

Prorok Ozeáš, působící v 8. stol. př. n. l., v době vrcholného rozkvětu Severního království-Izraele za krále Jerobeama II., nabádá Izraele k obrácení, protože mu hrozí zkáza, jež také zanedlouho ze strany Asýrie přišla. Bůh nemá zájem o pohromu, zánik svého lidu – to mu však hrozí, pokud se nevrátí k Hospodinu a nepřestane spoléhat na falešné bohy, idoly, které vytvořil člověk. Jestliže žije celé společenství v souladu s Božím zákonem, neklaní se nepravým bohům (tehdy stejně jako dnes) má velkou šanci na rozkvět, neboť stojí v Hospodinově přízni. Hospodin se přirovnává k rose, k vláze, která je životodárná, zároveň i k ochranným a plodný stromům, tedy opět k tomu, co dává žít.

Tuto vizi proroka žijícího téměř před 3 000 lety lze aplikovat i na dnešek. Tam, kde lidé přestanou sloužit a klanět se falešným božstvům, která sami vyvýšili, jako jsou peníze, majetek, bohatství, sláva a věhlas, moc a nadvláda nad druhými, egoistické sebeuspokojování, tam je šance na pokojný a dobrý život, na sounáležitost, spravedlnost, přátelství a lásku mezi lidmi. Jakmile přestane člověk sloužit falešným bohům, otevřou se jeho oči a uvidí to, co je opravdu potřeba (sirotek najde slitování), uvidí svět jinýma očima, uvidí jeho skutečnou krásu, ale i bídu a potřebu solidarity.

Mk 12,28b-34

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

Ježíš reaguje i na položenou otázku odpovědí, poukazem na dvojí přikázání lásky, zakotvené v Zákonu (Dt 6,4n a Lv 19,18 i 34). To komentuje učitel Zákona s uznáním a souhlasem. Ale pak se najednou role obrátí a je to Ježíš, kdo přebírá roli učitele. Ježíš se nepovyšuje nad tazatele, a je-li otázka míněna vážně, odpoví na ni. Zákoník je evidentně Ježíšovou odpovědí uspokojen, a protože reaguje s úctou a pokorou, také Ježíš mu odpovídá pochvalně zvěstováním velkého příslibu: „nejsi daleko od Božího království“. Ježíš neničí víru svých současníků, nýbrž ji „posouvá“ o kus výš. Jde mu o člověka, nikoliv o nauku či ideologii.

I v tom nám může být Ježíš vzorem. Jeho cílem není druhého znemožnit, nýbrž otevřít prostor pro společnou cestu. Vážně míněná otázka si zaslouží věcnou odpověď jako projev úcty k tazateli. Tím se otevírá prostor vzájemnosti.