8. 5. 2022 – 4. neděle velikonoční, neděle Dobrého pastýře
Sk 13,14.43-52
Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‚Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.
Na tzv. první misijní cestě (z Antiochie) využívají Pavel s Barnabášem pro své působení také synagog. Jsou tak úspěšní, že to vzbudí žárlivost místních Židů a ti se rozhodnout je zlikvidovat. Využijí k tomu ovšem jiné, dokonce pohany (ženy z vyšší vrstev a magistrátní úředníky či správu města). Nastrčit jiné je vždy osvědčenou taktikou zbabělců a neférových lidí. Apoštolové jim totiž mj. kazili „kšefty“, resp. ekonomickou podporu od místních, protože ty ženy a možná i část místní správy mohly patřit mezi tzv. bohabojné, tedy mezi lidi blízké synagoze, jak jsou zmíněni v první části textu. Na rozdíl od místních Židů mnoho z těch původně z jejich okruhu víru přijalo. Bůh si vždy najde svou cestu, jen je třeba se nenechat odradit, když se člověk setkává s překážkami. Pavel s Barnabášem jsou dobrým příkladem.
Zj 7,9.14b-17
Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou. A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim (sníží) a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“
Další z útěšných vizí nebeské liturgie, které se účastní nespočetné zástupy věrných. Jim je zaslíbena neustálá Boží blízkost, hojnost a radost bez konce. Onen zabitý Beránek bude jejich ochranitelem, zdrojem života. U Boha se neztratí nic z toho, co člověk z lásky vykoná. Vyprat si roucho v Beránkově krvi (obvykle se pere oděv se stopami krve ve vodě, ne naopak!) znamená očistit se skrze lásku ode všeho sobectví, ode všeho temného a hříšného, osvědčit se věrností i v těžkých okamžicích. Výrok připomíná zaslíbení z proroka Izajáše (Iz 1,18n: Jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna. Podvolíte-li se a budete poslouchat, budete jíst dobré věci země).
Jan 10,27-30
Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
Ježíš pro sebe používá metaforu dobrého pastýře, který vzbuzuje důvěru a dává bezpečí. Ten, kdo uvěřil v Ježíše a následuje jej svým životem, může žít z jistoty Boží blízkostí. Ježíš a Otec jsou jedno, kdo miluje Ježíše a jde za ním, věří mu, miluje zároveň i Otce, žije z Boha. Bůh je v něm.
