Čtvrtek 8. 6. 2023 – Slavnost těla a krve Páně

Dt 8,2-3.14b-16a

Mojžíš řekl lidu: „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, aby tě zkoušel, aby poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal ani ty ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst. Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vedl po velké a strašné poušti, kde byli ohniví hadi a štíři, po pustině bez vody, který pro tebe vyvedl vodu z nejtvrdší skály, který tě sytil na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali.“

Člověk potřebuje naplňování svých základních životních potřeb, tedy i mít co jíst. Chléb je důležitý, a přece člověk potřebuje mnohem více, aby byl skutečně člověkem. To je pozoruhodně zakotveno už v Deuteronomiu (5. knize Mojžíšově). Mojžíš zde připomíná svým lidem, že tím základním darem je svoboda, osvobození z otroctví. 

Není na místě podceňovat zajištění základních životních potřeb. Konec konců Bůh se o lid staral v tomto ohledu i na poušti, ale na materiálních statcích to nesmí zůstat. To nám neustále vnucuje okolní společnost, neustálý ekonomický růst, růst životní úrovně, zvyšování výroby…, takže lidé v honbě za tím ztrácejí to nejpodstatnější, co mají a mohou mít, a to svou svobodu, nezávislost na věcech, mínění druhých, vztahy k druhým, radost a spokojenost. 

1 Kor 10,16-17

Bratři! Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.

Slavení eucharistie znamená manifestaci společenství, jednoty mezi lidmi a s Ježíšem, resp. skrze něho a s ním. Sice to zaznívá v modlitbě, ale tuto společnou účast na chlebě (a víně) vnímáme velmi omezeně. I v liturgii je třeba hledat místo pro vyjádření této jednoty. Občas třeba slavením eucharistie kolem oltáře, kolem stolu, pozdravením pokoje v kruhu spojenýma rukama. Měli bychom o tom víc přemýšlet. 

Jan 6,51-58

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“

Část Ježíšovy tzv. eucharistické řeči ze ž. kapitoly Janova evangelia. Toto evangelium nemá při poslední večeři slova nad chlebem a vínem, ale má je právě v této kapitole. Evangelista pracuje typicky s různým významem slov tělo a krev. Když Ježíš mluví o těle a krvi, tak říká: to jsem já, kdo se vám dává k dispozici, kdo se za vás dává, kdo s vámi chce tvořit jedno společenství, a to trvalé. 

Mana byl dar z nebe, aby Židé nezemřeli hladem na poušti, Ježíš dává sám sebe v chlebu a vínu, a to jako zpečetění nikdy nekončícího společenství. Eucharistii a svou účast na ni je na místě vnímat i prismatem těchto Ježíšových slov. Slavení eucharistie má být jednotícím prvkem celého společenství, vrcholem společného života, ale také odkazem za hranice naší pozemské reality, podílem na věčnosti již v tomto čase.