Pátek 8. 9.2023 – svátek narození P. Marie
Mich 5,1-4a
Toto praví Hospodin: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům.
Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“
Zaslíbení, jež je dáno Izraeli prorokem Micheášem (jenž působil v 2. polovině 8. stol. př. n. l. v Judsku, částečně paralelně s prorokem Izajášem), se vztahuje k Betlému, bezvýznamné lokalitě té doby. Je to zaslíbení mesiánské, ovlivněné politickou situací a hrozící katastrofou zániku Jižní říše. Ačkoliv je doba velmi napjatá, plná beznaděje, prorok utěšuje své adresáty vizí Božího zásahu, Boží přítomnosti. Bůh neopouští svůj lid a jeho moc se projevuje právě tam, kde by se to dalo nejméně čekat – z bezvýznamného Betléma vzejde záchrana. Naučit se důvěřovat v Hospodina není tak snadné, protože to neznamená naivitu, nečinnost, čekání na zázrak. Je to konání v důvěře, že Bůh je pánem dějin a že i když situace vypadá beznadějně, Bůh „nespí“, je přítomen a dění má smysl.
Toto proroctví, poněkud upravené, cituje autor Matoušova evangelia, neboť jeho naplnění vidí v narození Ježíše Krista.
Řím 8,28-30
Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
O narození P. Marie bible mlčí, bohatě o něm mluví apokryfní protoevangelium Jakubovo (asi z 2. stol. n. l.). Velikost P. Marie spočívá v její roli matky Božího Mesiáše Ježíše Krista. Mohlo by se zdát, že k tomu přišla bez vlastní zásluhy, že si ji prostě Bůh vyvolil a udělal vše pro to, aby byla vhodnou postavou pro takový úkol. Odhlédnuto od legendárních apokryfních příběhů je však třeba se zamyslet nad tím, co tato úloha pro Marii jako živého konkrétního člověka v konkrétní historické situaci znamenala. Nemohla tušit, jak moc bude oslavována, zato musela žít svůj nepochybně namáhavý a do značné míry bolestí naplněný život. A tak o ní platí to, co apoštol Pavel říká o křesťanech obecně: ona je první, na níž se naplňuje ono nové stvoření, nové lidství, a jako taková stojí na počátku církve.
Církevní tradice z Marie vyrobily neživotný ideál, Panenku Marii na piedestalu, zbožnou, tichou, ušlápnutou postavu, která se nejspíš vznášela půl metru nad zemí. I když o ní novozákonní texty toho moc neříkají, už to, že se svým synem ne vždy souhlasila, že s ním vydržela u kříže, že se angažovala ve vznikající církvi svědčí o tom, že to byla žena silná, statečná, rostoucí ve víře. Slavit její narození znamená připomínat si také důležitost žen pro církev i svět.
Mt 1,1-16.18-23
Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova. Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův, Jakub otec Judy a jeho bratří. Juda byl otec Fáresa a Záry – jejich matka byla Tamar. Fáres byl otec Chesronův, Chesron otec Aramův, Aram otec Aminadabův, Aminadab otec Násónův, Násón otec Salmónův, Salmón otec Boazův – jeho matka byla Rachab. Boaz byl otec Obédův – jeho matka byla Rút. Obéd byl otec Jesseův, Jesse otec krále Davida. David byl otec Šalomounův – jeho matka byla žena Uriášova. Šalomoun byl otec Rechabeamův, Rechabeam otec Abijáhův, Abijáh otec Asafův, Asaf otec Josafatův, Josafat otec Jorámův, Jorám otec Uzijáhův, Uzijáh otec Jotamův, Jotam otec Achazův, Achaz otec Ezechiášův, Ezechiáš otec Manasesův, Manases otec Ámonův, Ámon otec Jošíjáhův, Jošíjáh otec Jechonjáhův a jeho bratří za babylonského vyhnanství. Po babylonském vyhnanství Jechonjáh byl otec Šealtielův, Šealtiel byl otec Zorobábelův, Zorobábel byl otec Abiudův, Abiud Eliakimův, Eliakim Azórův, Azór Sádókův, Sádók Achimův, Achim Eliudův, Eliud Eleazarův, Eleazar Matanův, Matan Jakubův, Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus.
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.
Rodokmen z Matoušova evangelia odkazuje na starozákonní rodokmeny. Rodokmen je zkrácenou historií rodu (i v nejširším slova smyslu), do něhož určitý jedinec patří. Svým rodokmenem chce autor evangelia zdůraznit, že Ježíš je potomkem Abrahámovým a patří do královského rodu, na nějž se vztahuje mesiánské zaslíbení. Ony zmíněné čtyři starozákonní ženy v rodokmenu (a výběr je skutečně velmi zvláštní) se vymykají různým způsobem představám o vznešenosti rodu (Támar je Kananejka, která si zajistila potomstvo velmi svérázným způsobem; Rachab byla pohankou, která zradila svůj lid a pomohla dobytí Jericha, Rút byla původem Moabka, žena Uriášova (Batšeba) byla svedena králem Davidem). Jsou symbolem univerzálnosti Ježíšova poslání, univerzálnosti Božího plánu spásy. Pátá žena – Maria, jak plyne z dalšího textu, je podezřelá z cizoložství. Boží plány chodí po nečekaných cestách.
Bůh se neřídí lidskými pravidly při výběru svých cest. Josef, jak říká evangelista, byl muž spravedlivý, tedy oddaný Bohu, a tak dovedl nezvyklost Božích cest akceptovat, i když to pro něj znamenalo ustoupit stranou, důvěřovat bez možnosti ověření a dát se cele k dispozici. Od muže jeho doby to byl lidsky i nábožensky obrovský výkon.
