Neděle 8. 9. 2024 – 23. neděle v mezidobí

Iz 35,4-7a

Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod.

Prorok Izajáš přináší radostnou a nadějnou vizi do budoucna. Vyvolený lid očekávají časy naplnění Božích přislíbení, mesiánský věk. Ten se však částečně naplnil v Ježíši Kristu a skrze něj, ale na své konečné naplnění ještě čeká. Boží království se v Ježíši přiblížilo na dotek, je zde, ale není to ještě plná nepomíjející realita.

Jak 2,1-5

Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví (k lidem). Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „(Prosím,) posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou.“ Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh (právě) chudé (v očích) světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?

Autor Listu Jakubova varuje obec před přejímáním světských kritérií při hodnocení lidí. I církev od autorových dob (de facto od počátku) až dodnes podléhá pokušení všímat si a klanět se lidem mocným, známým, populárním a bohatým a zanedbávat lidi obyčejné, v očích společnosti bezvýznamné, a nemajetné. Jenže právě tito jsou jak cenní v očích Božích, tak stabilitou pro obec. Oni de facto nesou tíhu horka a dne, na nich stojí ty běžné každodenní starosti a úkoly. Bůh má jiná kritéria, těm se musí i církevní společenství učit.

Mk 7,31-37

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Podle údajů evangelia cestuje Ježíš velmi zvláštně (nejspíš autor neměl dobrou představu, jak to v Palestině vypadá) přes území, která nejsou zrovna židovská. Tam někde cestou ke Genezaretskému jezeru se setká s člověkem, který je hluchoněmý. Lidé z jeho okolí prosí o uzdravení. Hluchota je velmi obtížné postižení, které člověk hodně izoluje od společnosti lidí kolem. Ježíš nechce žádné divadlo, tak si vezme toho hluchoněmého stranou a uzdraví ho. Žádá svědky svého uzdravujícího a osvobozujícího činu, aby o tom nemluvili. Ale marně. Lze sice pochopit jejích úžas, ale nelze se ztotožnit s nerespektováním Ježíšovy vůle. Nedokáží totiž toto uzdravení zařadit do správných souvislostí – pro ně je to senzace, a když o ní mluví, stávají se její součástí, trochu té slávy padne i na ně. Nedokáží si tento Ježíšův uzdravující čin spojit s předpověďmi Písma, aby pochopili, kdo vlastně Ježíš je a jaké je jeho poslání, co znamená takové uzdravení.

Ježíš je ani nás nechtěl a nechce ohromovat svou mocí, nýbrž uvést do Boží přítomnosti, do radosti předzvěsti Božího království. Kéž by se i nám otvíral sluch a skutečně jsme slyšeli, co máme slyšet, abychom pak dokázali mluvit správně! Nadšení nad Ježíšem ze strany lidí je pochopitelné, také bychom nad tím vším zašli, méně pochopitelné pak je, že se ho přesto vzdali, nechali jej popravit. Člověk je tvor pragmatický.