Sobota 9. 1. 2021

1 Jan 4,11-18

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsme i my zde na světě. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti.

Jak vidíte, je První list Janův opravdu hodně monotematický. Ale v této části autor ke svému tématu lásky přidává jednu důležitou věc, obzvlášť důležitou pro současnou dobu: důvěru v budoucnost, protože strach nemá v lásce místo. Jestliže věřím v dobrého Boha, Boha, který miluje, který jde tak daleko, že přichází za mnou i do nejblbější situace v mém životě, kdo mne za všech okolností chce mít u sebe, pak se nemohu bát, že by bylo možné se s ním minout. A ještě jedna důležitá skutečnost: když se lidé mají rádi, skutečně se milují, jeden o druhého pečují, pak je láska v nich umocňována „je přivedena k dokonalosti“. Bůh sám ji proměňuje, takže je ještě plodnější. Napadá mě marxistický zákon o přechodu kvantity v kvalitu: součet našich lásek se nerovná součtu počtu jedinců, nýbrž se mění na božskou sílu.

Mk 6,45-52

Hned po nasycení pěti tisíc mužů přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh směrem k Betsaidě, než on rozpustí zástup. Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil. Když nastal večer, byla loď daleko na moři a on sám ještě na zemi. Viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel (Ježíš) k nim a kráčel po moři, ale chtěl je minout. Když ho viděli kráčet po moři, mysleli, že je to přízrak, a vykřikli. Všichni ho totiž viděli a zděsili se. On však na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Vstoupil k nim na loď, a vítr přestal. Byli celí ohromeni úžasem. Nepochopili totiž, jak to bylo s těmi chleby, protože jejich srdce bylo nechápavé.

Učedníci to neměli s Ježíšem vždycky úplně snadné. Ježíš potřebuje být sám, potřebuje se modlit, tak je odešle pryč, nechá je, aby se „plácali“ sami. Kdo ví, co si mysleli, jak se za nimi na druhý břeh dostane. Oni celou noc veslují, a to velmi namáhavě, protože proti větru. Jsou unavení, mají toho plné zuby. Genezaretské jezero je obrovské a bouře na něm bývaly dost velké, nebylo snadné se na něm v malé rybářské lodi pohybovat. Není divu, že se vyděsí, když se k nim najednou Ježíš přiblíží. Kdo by ho také čekal uprostřed jezera! Jakmile je s nimi, najednou se celá situace změní.. Jenže oni zůstávají jen ohromeni, ničemu nerozumějí.

Není důležité se zabývat otázkou, zda Ježíš chodil po vodě. Tak před 15 lety nějaký Američan vyzkoumal, že k nim připlul na kře, protože podle tohoto odborníka Genezaretské jezero v Ježíšově době zamrzalo. K takovým nesmyslům vede snaha vyložit příběh doslova. Existují různá dobová vyprávění o lidech, kteří dokázali chodit po vodě – vesměs šlo o obraz jejich duchovních kvalit.

Smyslem celého vyprávění je podtrhnout Ježíšovo spojení s Otcem i jeho schopnost poznání (modlí se téměř celou noc, to mu dává sílu „k nemožnému“, aniž učedníky vidí, je s nimi spojen a ví, v jaké jsou situaci) a léčivou moc jeho přítomnosti. Jakmile přijde, situace se radikálně mění. Učedníci ještě nebyli připraveni rozpoznat, kým Ježíš je. A já?