Sobota 9. 10. 2021 – 27. týden v mezidobí

Jl 4,12-21

Toto praví Hospodin: Ať povstanou národy a vystoupí do údolí Josafat, tam zasednu, abych soudil všechny okolní národy. Mávněte srpem, neboť dozrála žeň, pojďte a šlapejte, lis je už plný, nádržky přetékají, neboť zloba národů je velká. Nesmírná množství jsou v údolí Rozhodnutí, neboť blízko je Hospodinův den v údolí Rozhodnutí. Slunce a měsíc se zatměly a hvězdy ztratily svou zář. Hospodin zahřmí ze Siónu a z Jeruzaléma se ozve svým hlasem; zachvějí se nebesa i země. Hospodin je útočištěm svému lidu, záštitou synům Izraele. Tu poznáte, že já, Hospodin, jsem váš Bůh, sídlím na Siónu, na své svaté hoře; svatyní se stane Jeruzalém, cizáci jím už nepotáhnou. Tehdy budou hory mokvat moštem, pahorky potečou mlékem, všemi potoky Judska poplynou vody, z Hospodinova domu vytryskne pramen, zavlaží údolí Šittim. Z Egypta bude poušť, z Edomska pustá step pro násilí na judských synech, jejichž nevinnou krev prolili v jejich zemi. Juda bude bydlet na věky, Jeruzalém po všechna pokolení. Jejich krev pomstím, bez trestu ji neponechám; Hospodin přebývá na Siónu.

Je velmi obtížné zařadit časově vznik knihy proroka Joela, a tedy i dobu působení jejího autora. Datování se pohybuje od 9. až po 3. století př. n. l., což z hlediska politických poměrů představuje velmi rozdílnou situaci: 9. století znamená dobu královskou ještě před zničením Jeruzaléma, 5.-3. století dobu poexilní s vybudovaným tzv. Druhým chrámem. V tomto úryvku jde o útěšnou vizi vysvobození Judy z nebezpečí, které plyne z jeho devastace cizími národy. Hospodin sám je vysvoboditel a také mstitel, odplatitel, který se svého vyvoleného lidu zastane. Celá ta útěšná vize je výzvou k důvěře v Hospodina, a to v situaci, kdy by se mohlo zdát, že Hospodin na svůj lid nedbá, protože ten se ocitl v ohrožení.

Není obtížné věřit Bohu, klanět se mu a chválit ho v situaci, kdy se člověk cítí v bezpečí, svobodný a s perspektivou budoucnosti. Je velmi obtížné a vyžaduje značnou odvahu spolehnout se na Boha v situaci, kdy se dějí těžké věci, kdy člověk lidsky vzato ztrácí půdu pod nohama. Je obtížné vložit vše do Božích rukou v pevné víře, že ať se stane cokoliv, Bůh člověka ani svůj lid neopustí, jeho láska trvá. A samozřejmě také neztratit motivaci k jednání, k učinění všeho, co je možné, aby se nepříznivá situace změnila.

Lk 11,27-28

Když Ježíš mluvil k zástupům, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“ On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“

Svými slovy Ježíš neodmítá „zásluhy“ své matky a není vůči ní nevděčný. Ale chce poukázat na to, že lidské vazby a rodinné závislosti nejsou posledním horizontem, k němuž by se měl člověk vztahovat. Naslouchat Božímu slovu (evangeliu) a uvádět ho do života znamená nahlížet všechno v nové perspektivě. Tato perspektiva neruší přirozené a lidsky kvalitní vazby, ale dává jim ještě hlubší rozměr.