Neděle 9. 10. 2022 – 28. neděle v mezidobí

2 Král 5,14-17

Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.“ Elizeus odpověděl: „Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!“ Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: „Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“

Příběh s Námanem ukazuje sílu Božího slova a poslušnosti vůči němu. Nositelem Božího slova je zde prorok Elizeus. Aramejec Náman přes své počáteční rozčarování a váhání nakonec Elizeova slova vezme vážně a poslechne nařízení, které mu Elizeus adresuje. Výsledkem této poslušnosti a víry v Boží moc je Námanovo uzdravení. To je ovšem nejen tělesné, ale především vnitřní. Náman se rozhodne pro víru v Hospodina a na znamení toho si odváží prsť (trochu hlíny) z posvátné země. Ta mu má sloužit jako posvátný prostor pro uctívání Hospodina. Elizeus je věrným Božím služebníkem-prorokem, proto odmítá vzít za zprostředkování Božího slova jakoukoliv odměnu, odmítá si ze svého obdarování, ze svého vyvolení učinit výnosný obchod.

Příběh vrcholí obrácením Námana, tedy vyjádřením účinnosti Božího slova, uzdravující moci Hospodinovy. To je zpředmětněno v přemístění části posvátné země do pohanského prostředí, tím se Náman vymezuje proti pohanství, tím si vytváří jakýsi modlitební kobereček, posvátný prostor. Vozit si různé devocionálie z posvátných míst má smysl jen tehdy, když opravdu slouží prohloubení vztahu k Hospodinu. Samy o sobě nejsou ničím, nemají magickou sílu.

2 Tim 2,8-13

Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním (také) žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když (ho) zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.

Autor připomíná podstatu křesťanské víry i Pavlovu vydanost pro poselství evangelia. Křesťanské vyznání končí zajímavým paradoxem. Kdo zapře Krista bude od něho také zapřen, avšak „on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“. Druhá polovina autorova tvrzení tedy relativizuje tu první. Kdo se nechce znát ke Kristu, nebude k tomu nucen, ale i pro takového člověka zůstává nabídka Ježíšova otevřena, protože platí stále a pro všechny. Člověk může Boha odmítnout, ale Bůh se jej přesto nevzdá. Člověk může Ježíše neuznat, zapírat ho slovy i životem, a přesto zůstává tím, komu je spása adresována, tím, kdo nevypadá z Ježíšovy oběti.

Lk 17,11-19

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“

Ježíš (podobně jako prorok Elizeus) uzdravuje malomocné. Ti byli vyloučeni z lidské společnosti, ze styku s lidmi, proto stojí opodál a jen volají. Ježíš je uzdravuje na dálku svým slovem. Z deseti uzdravených však pouze jeden, navíc Samařan (jenž nebyl počítán k vyvolenému lidu), považuje za nutné se vrátit a za toto uzdravení poděkovat. Tomuto člověku se dostalo mnohem většího daru než jen tělesného uzdravení (ti zbylí jistě zůstali tělesně zdraví), totiž přímého setkání s Boží láskou v osobě Ježíšově. Tím je uzdraveno v něm mnohem víc, stává se novým člověkem. Vděčnost uzdravuje lidské srdce, očišťuje je od nánosu sebespasitelnosti, sebestřednosti, sebezajištění. Vděčnost znamená, že člověk vidí skrze dar i dárce. Oni uzdravení, kteří se nevrátili, aby poděkovali, vzdali Bohu chválu, se sice uzdravili tělesně, ale to jejich život změnilo jen vnějšně. Cele uzdraven byl pouze ten, kdo se vrátil.

Ten příběh je pro nás výzvou k reflexi nad dary jichž se nám dostává, a k upřímným díkům za to, co máme. To nás uzdraví od lecjakých vnitřních neduhů.